« Tak Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem. Celý Izrael od Danu až k Beer-šebě poznal, že Samuel má od Hospodina prorocké pověření. »
(1 Sam 3, 19-20)
Úvod
Žijeme z Boží milosti v církvi.
Tím však nepřestáváme žít ve světě, kde jsme vystaveni nejrůznějším nástrahám.
Od rána do večera, po celý den.
A každý den.
Ne náhodou.
Záměrně.
Svět to tak chce.
A Bůh to dopouští.
Kvůli naší výchově.
Proto ani Ježíš, náš Pán, nežádá Otce, aby vzal jeho učedníky ze světa. Jen o to ho prosí, aby je uchránil od takového myšlení, které se protiví Božímu a které se svět všemožně snaží do nich dostat. Aby se světu tento záměr podařil, hledá, jak by naplnil naše oči svými obrazy, naše uši svými slovy a srdce svými touhami.
Ale při tomto obléhání nás Bůh nenechává samých.
Stále je s námi jako jemný poradce a nevtíravý pomocník.
Učí nás, co máme dělat: povzbuzuje nás a, kde je třeba, také brání.
No nikdy ne proti naší vůli.
Vždy jen natolik, nakolik mu to dovolíme, nakolik to my chceme.
Jedno je však jisté, že velmi touží po tom, abychom srdcem, svou myslí i svými skutky jen jemu patřily.
Ale i svět by nás chtěl mít celých pro sebe.
A tak se stáváme předmětem trvalého a velmi tuhého zápasu těchto dvou mocností.
No nejen předmětem.
I dějištěm.
Neboť tento zápas se odehrává v nás. A v nás se také rozhoduje, kdo v tomto zápase zvítězí - Bůh nebo svět.
Když náš Pán Ježíš Kristus hovoří o výsledcích těchto každodenních a celoživotních bojů, smutně poznamenává: Mnoho je těch, co jdou širokou cestou, cestou světa, a málo těch, co nastupují na tu úzkou a strmou, kterou se jde k Bohu.
My na základě zkušeností podáváme a doporučujeme ten, který spočívá v častém, pravidelném, společném a do určité míry připraveném přijímání Božího slova.
Proč říkáme: v častém?
Na tuto otázku odpovídá žalmista slovy: "Blažený muž, co ... o Zákoně Pánovém uvažuje den a noc. Je jako strom, zasazený na březích vod, což ovoce dá na svůj čas ... "(Ž 1, 1-3).
A proč doporučujeme pravidelný styk s Božím slovem?
Nejprve proto, že Boží slovo je naší základní duchovní stravou, jejíž přijímání nemůže se bez rizika regulovat našimi chutěmi nebo nechutně.
A pak také proto, že je pro nás podkladem pro každodenní modlitbu. A slovo "každodenní" znamená tolik jako "pravidelný".
Pokud říkáme, že poslech Božího slova má být i společné, tím nechceme říci, že by se nemohlo konat i individuálně. Jako společné ho doporučujeme v tom významu, že při jeho přijímání používáme společnou předlohu, důležitou zejména dnes, kdy se křesťané stále více dostávají do diaspory.
Společnou předlohou se mezi věřícími, roztroušenými mezi svět, vytváří vědomí užší sounáležitosti a při náhodných nebo i naplánovaných setkáních jim dává příležitost říci si, kdo jak pochopil tu stát z Písma, která připadá na ten den, a tím si ji vzájemně i objasnit.
Velmi pomáhá, pokud se Boží slovo podává do určité míry privravené. Proto tato předloha ke každému úryvku posvátného textu připojuje krátký komentář, několik podnětů k zamyšlení, návod na uživotnenie a závěrečnou shrnující modlitbu.
Zvláštní význam zde má přirozeně komentář, nakolik podle slov apoštola Petra nikomu není dovoleno vykládat si Písmo libovolně.
Někteří jsou proti předlohám.
Říkají, že rozjímajíc spoutávají, že ho svazují. My říkáme, že ho pouze usměrňují. Pomáhají mu asi tak, jako matka dítěti, které se učí chodit.
Jde tedy jen o něco přechodné. Ačkoli třeba i to připomenout, že užitečná samostatnost v tomto ohledu přichází obvykle jen velmi pomalu, a proto pomoc této příručky může zůstat aktuální i poměrně dlouhou dobu.
Zmíněný komentář, který tvoří první část této pomůcky, nezařazuje se mezi suché vědecké výklady, ale mezi takzvané Commenti spiritualitě, vážící se zejména na ty částky předloženého textu, které mohou být nejvhodnějším podkladem pro rozjímavou modlitbu a pro řízení, což má z ní vyplynout.
Komentář uvádí některé rasové, národnostní a náboženské zvláštnosti, jakož i krátké zeměpisné a dějepisné údaje, které někdy mohou velmi zpřístupnit smysl evangelijního úryvku. Zároveň vykresluje některé vnější i vnitřní rozpoložení, které ovlivňovaly řízení a slova účinkujících osob.
Aby se co nejvíce upřesnil smysl předloženého evangelního textu, komentář ho dává do souvislosti s jinými obdobnými místy Písma, jakož i s analogií víry, tj s celkem Božího zjevení, které Bůh předal své církvi ústně i písemně.
Ale komentář má ještě jeden cíl.
Chce před naším duchovním zrakem postupně vykreslit obraz Ježíše Krista, Otcova Syna, kterého nemůže nemilovat ten, kdo se na něj důkladněji zadívá.
Osožnosť zmíněného komentáře závisí samozřejmě i na způsobu, jakým se užívá. Má se číst pomalu, s velkým klidem a s určitou dávkou odrazivostí, kterou se oživují a dokreslují v textu uvedené vnější i vnitřní situace.
Užitečné bude někdy ho i přerušit a vrátit se k předloženému evangelijnímu textu nebo i k jeho paralelním místům, které předloha uvádí na konci. Při používání komentáře má se především uplatnit rozum, paměť a velká disciplína vnějších smyslů. Tak jako při každém vážném studiu.
Další část předlohy, která následuje po komentáři, je zde především proto, aby pomohla rozjímajíc pochopit slyšené nebo přečtené Boží slovo jako Boží oslovení a aby ho upozornila na ty jeho slova nebo věty, nad kterými je třeba zvlášť zamyslet.
Svou aforisticky povahou vnáší tato část předlohy do rozjímání určitou změnu, po které člověk přirozeně zatouží všude, kde se má myslí déle zdržet při stejném doktrinální celku.
Tuto druhou část třeba číst trochu volněji jako první, ne však natolik, aby se přitom nepostřehli pointy jednotlivých jejích odstavců. Ty třeba najít a do té doby se u nich zdržet, pokud jsou schopny ovlivňovat náš rozum a cit.
Třetí část předlohy má být přípravou osobní odpovědi na Pánovo osloví-ne. Má vést rozjímajíc nejprve ke zpytování svědomí, dále rozhodnutí učinit nebo zanechat, co si přeje Bůh, a konečně k hledání pohnutek, které by mu pomohly proměnit rozhodnutí na činy.
Silnou a vždy působivou pohnutkou je skutečnost, že Boží slovo se jen proto dostává k nám, aby ovlivnilo naše myšlení, naše slova i řízení.
Nikdo tedy nemůže po jeho vyslechnutí zůstat takovým, jakým byl předtím.
I zde platí, co řekl Simeon o Pánu: Přišel jedním na pád, druhým na pozvednutí.
Je však třeba dodat, že rozhodnutí, které si děláme v této třetí části pod vlivem Božího slova, nemají být nad naše síly a možnosti. Panu jde především o naši věrnost.
I sám říká: Kdo bude nad málem věrný, tomu časem svěří i více.
Jedním z projevů snahy o věrnost je i písemný záznam toho, co nám Pán ve svém slově řekl, jakož i toho, co jsme mu my slíbili. P>
Čtvrtou část předlohy tvoří tichá přestávka, v níž si rozjímajíc zhodnotí celé své setkání s Bohem, připomene si poznání, které v něm získal, vrátí se k citem, které se v něm vzbudily předloží Bohu svá rozhodnutí a poprosí ho, aby mu je pomohl uskutečnit. Uvedená krátká modlitba má být přitom pomůckou.
Takto vypadá ve zkratce předloha, kterou tu podáváme a doporučujeme na základě několikaleté zkušenosti.
Věříme, že Pán požehná úsilí těch, kteří ji tvořili, a vyslechne jejich prosby, aby ti, kteří ji budou užívat, měli z ní co nejvíce duchovního užitku.