I
Mužům, kteří dosáhli dvanáctý rok života, Pánův Zákon předepisoval tři návštěvy chrámu: jednu na Velikonoce, druhou na Letnice a třetí na Svátky stánků.
Ti, kdo bydleli za hranicemi, měli jít do Jeruzaléma aspoň na Velikonoce a zúčastnit se v chrámu na obětech, které vykonávali kněží, a na vyučování, o něž se starali učitelé Zákona.
Tato událost, jako jediná známá z Ježíšova dětství, nám vnuká stejnou otázku, jakou dala jeho matka: „Co jsi nám to učinil?“
Opravdu, proč si Ježíš při této příležitosti počínal tak zvláštně?
Chtěl snad svým rodičům dát pocítit, že se mu jako Bohočlověku výchovou nemají až natolik míchat do plánů?
Jeho protiotázka to potvrzovala. Připomenul jim jí totiž svého nebeského Otce, jehož jakoby chtěl vyzdvihnout nad toho, na jehož Maria myslela, když pravila: „Tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali…“
Ale proč mu potom rodiče nerozuměli? Věděli přece, že je Synem Nejvyššího, což mu, zajisté, také sami při výchově připomínali.
A proč nakonec šel s nimi a byl jim poddaný?
Anebo je tato příhoda v chrámu znamením, že se Ježíš vyvíjel zcela přirozeným lidským způsobem a šlo zde potom o typicky chlapecký případ, známý v pedagogice jako útěk z rodiny?
Jestliže mu rodiče říkávali o Jeruzalémském chrámu jako o domě jeho Otce, mohla v něm pokaždé růst touha dostat se tam zvláštním způsobem do jeho blízkosti.
Když se mu konečně tato touha splnila a když při vyučování slyšel mluvit o plánech, které Bůh měl s vyvoleným lidem, zaposlouchal se a úplně se ztratil v tom, co bylo Otcovo.
Podivil se proto Marii a Josefovi, když mu vyčítali to, za co ho od dětství oduševňovali.
Avšak v každém případě bylo toto jeho počínání zvláštní.
Nerozumíme mu.
A stejně ani jeho odpovědi.
Jako jí nerozuměli ani jeho rodiče.
Avšak čteme-li o matce Marii, že všechny tyto řeči zachovávala ve svém srdci, víme, co máme dělat a jaký postoj zaujmout v případech, kdy ještě nemůžeme pochopit některé Ježíšovo slovo, anebo některý jeho čin. Máme je nosit v srdci, přemýšlet nad nimi a čekat, kdy se Bohu zalíbí udělat nám je prostřednictvím svého Ducha srozumitelnými.

II
Ježíš zůstal v Jeruzalémě. Proč? Aby zdůraznil, že Otec, který zde bydlel speciálním způsobem, nás chce mít co nejčastěji ve své blízkosti, anebo aby svými udivujícími otázkami a odpověďmi dal učitelům Zákona najevo, že přichází jako nové světlo, bez něhož nikdo nepochopí a potom ani nevysvětlí smysl Písem?
Anebo chtěl tímto prodlouženým pobytem ve městě, které zabíjelo proroky, navykat svou matku na to, že jednou pro spásu světa také trvaleji ztratí jeho fyzickou přítomnost?
Potom se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je…
Aby ukázal, jak je třeba poslouchat ty, kdo zastupují Boha, i tehdy, když nejsou na stejné mravní výšce jako my, ale jsou přitom od Boha ustanoveni, aby nás vedli a dávali nás do užitečnějšího souladu s těmi, s nimiž máme tvořit jednu velkou Boží rodinu.

III
Jestliže byl Ježíš svévolný v chrámě a potom poslušný v Nazaretě, je možné také proto, aby nám ukázal dvojrozměrnost poslušnosti: směrem k Otci a směrem k lidem.
Aby nám ukázal, že tu první směrem k Otci je třeba zachovávat i tehdy, když jí možná způsobujeme jiným starosti, či dokonce bolesti, a tu druhou jen tehdy, není-li v rozporu s první.
Pokud jsme takto pochopili jeho zvláštní počínání, nemělo by v nás toto Boží slovo doznít bez toho, abychom si, je-li třeba, nepřekontrolovali a neopravili tyto obě své poslušnosti.

IV
Pane Ježíši, víme, že nás tímto svým příkladem učíš nejtěžší, ale zároveň nejpotřebnější ctnosti.
Buď nám stále před očima, abychom ani na chvilku nezapomněli, jak je třeba poslouchat Boha a jak je třeba se podřizovat lidem. Amen.