I
Den Pánova zmrtvýchvstání byl opravdu rušný.
Pro stráže jeho hrobu i pro velekněze. Ale i pro učedníky.
Dva z nich už brzy zrána prohlíželi hrobní plátna, která sice naznačovala, avšak ještě nepotvrzovala Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Protože se mohlo podle nich stát i to, co jim říkala Marie, že ho ukradli. Vraceli se tedy do města v nejistotách. Kdy se v ten den Pán ukázal Petrovi, nevíme.
Avšak určitě dříve, než přišli Emauzští.
Ani tato dvě svědectví však nedokázala přemoci strach a zahnat z jejich duše pocit viny. Ježíš je však měl příliš rád, než aby je déle nechával v tomto těžkém duševním rozpoložení…
Proto ještě na sklonku stejného dne vešel do večeřadla, ve kterém se ve čtvrtek s nimi loučil.
Evangelista oznamuje: Objevil se a přál jim pokoj…
Nějaký sice měli. Avšak jen ten, který jim zabezpečovaly zamknuté dveře. Když však viděli, že je jich v místnosti o jednoho víc, ztratili i ten…
„Nebojte se!“, řekl jim. „Já jsem to. A nejsem zde jen jako duch. Mám i své vzkříšené tělo… Přesvědčte se… Svému hmatu už snad můžete důvěřovat…“
Trochu se zaradovali.
Ne úplně.
Zůstával zde ještě pocit viny. Čekali, kdy jim začne vyčítat jejich zbabělost. Ale Ježíš to myslel jinak s touto návštěvou… Přišel mezi ně jako bratr mezi bratry. Řekl proto: „Dejte mi něco k jídlu…“ Předložili mu, a jistě s velkou ochotou, pečenou rybu – galilejské národní…
Když jedl a oni ho pozorovali, cítili, jak se z nich vytrácí úzkost a do srdcí se jim vrací pokoj, který jim přál i přinesl.
Snad jedna výčitka se jim ještě uvnitř ozývala…
Mrzelo je takové přivítání…
A opravdu, mělo je co…
Mohlo totiž vypadat zcela jinak, kdyby ho lépe poslouchali, když je tak často a tak důrazně ujišťoval, že třetího dne vstane…
II
Podívejte se na mé ruce – které k vám vztahuji na znamení odpuštění… A podívejte se také na mé nohy, na kterých se k vám přibližuji, abych vám zvěstoval, že jste vykoupeni a stáváte se mými bratry…
A nezapomeňte se podívat na mé jizvy po hřebech…
Jsou jistě dost přesvědčivým důkazem mé odpouštějící a sloužící lásky.
Nebojte se tedy…
III
Náš Pán nečekal uraženě na viníky. Přicházel za nimi sám.
Avšak nepřicházel s výčitkami jako obviňující soudce, ale jako zachraňující bratr.
A aby jeho učedníci necítili až natolik svou zadluženost vůči němu, dal si i posloužit…
A co dělal tehdy, dělá ve své Církvi dodnes.
Zeptejme se však, zda to dělá i v každém z nás, nebo spíš skrze každého z nás… Zda odstraňuje strach i pocit viny a přináší pokoj těm, kteří se proti nám provinili. Jestliže ne, vzbuďme Pána v sobě, zkusme ho vzkřísit. Odvalme ode dveří svého srdce kámen studené uraženosti.
Čeká na to.
I skrze nás chce přinášet odpuštění a pokoj.
IV
Pane, dej nám, prosíme, milost, abychom při každém setkání s bratry a sestrami mohli s tebou říci: „Pojďte a přesvědčte se, že vás mám rád, že vám všechno odpouštím a jsem ochoten vám ve všem pomoci a vést vás tak k pokoji a k radosti.
Pane, ať se tato tvá řeč při setkáních s bratřími stane i naší. Amen.