Jan Augustin Beňo

Když poprvé ve škole zjišťovali, čím chceme být, napsal jsem, že hajným – vypráví don Beňo – neboť ve vesnici něco znamenal… Později jsem si oblíbil našeho pana učitele Suchánka, jenž byl hodným věřícím člověkem. Tak jsem při nejbližší příležitosti napsal, že chci být učitelem. Avšak tehdy jsem na studia nemohl ani pomýšlet.

Když jsem měl čtrnáct let, zmocnil se mě neklid. Stále jasněji jsem cítil, že musím z domu pryč. Tu přišel domů Laco Gáfrik, který byl u verbistů v Nitře. Na procházce mi oduševněně vyprávěl o tom, kde je a co dělá, a tak jsem si řekl: Když se to podařilo jemu, proč by nemohlo i mně? Tak mě to vzalo, že jsem hned šel k tetě, která měla z Francie dopisní obálky – tehdy to bylo vzácností – a napsal jsem do Nitry, zda by mě nepřijali. Pomyslel jsem si, že tam budu mít alespoň nějakého známého, ale ještě jsem nevěděl, čím chci být. Když misionáři, tak misionáři. Ale z Nitry mi odepsali, že mě nemohou přijmout pro nedostatek místa.

Už si nepamatuji, jak se mi do rukou dostala zadní strana časopisu Saleziánske zvesti, kde bylo napsáno: Mladíci, kteří v sobě cítíte povolání, hlaste se u salesiánů na těch a těch adresách. Ještě ten den jsem poslal žádost. Odpověděli mi, abych 3. května přijel do Hronského Beňadiku. Bylo to v roce 1935.

V den zkoušek byla ve Svatém Beňadiku pouť a my jsme tam spolu s matkou šli pěšky večer před tím. Bylo to 35 kilometrů.

Po svaté zpovědi, mši svaté a procesí začaly zkoušky, kvůli nimž přijel z Šaštína pan direktor don Sersen. Když mě vyzkoušel, plácl mě po zádech a začal mě honit kolem stolu, ale já jsem se nedal. Potom mě pan direktor znovu pořádně plácl po rameni a řekl: „Takové zde potřebujeme!“ A byl jsem přijat.

Pokojnou přípravu salesiánských bohoslovců na kněžství ve Svatém Kříži už začátkem roku 1950 narušily zprávy o internování církevních představitelů, a také význačnějších řeholních představených. V noci ze 13. na 14. dubna odvlekli do soustřeďovacích klášterů všechny členy mužských řeholí, a tedy i salesiány ze Svatého Kříže.

Když té noci dona Beňa unášel autobus do neznáma, cítil v duši úplné prázdno. Následoval nucený pobyt v Šaštíně, čtyři měsíce v táboře v Podolinci a čtyřicet měsíců v pracovních táborech na různých místech republiky.

Celé toto období bylo poznačeno velkou nejistotou. Nejistotou vězně, který neví, zda se dožije zítřejšího dne a o to víc nejistotou řeholníka, jež si vůbec nedokáže představit způsob prožívání svého povolání v budoucnosti.

Niektorí napriek všetkému neprestali dúfať v to, čo si veľmi priali: že všemohúci Pán nedopustí, aby niekto zničil jeho dielo a bratia sa vrátia k predchádzajúcemu spôsobu života. Iní pomaly vnútorne i navonok opúšťali svoje povolanie. Z niektorých sa pod vplyvom strachu a lákavých prísľubov stali donášači.

Byli tu však i bratři, kteří rovněž prožívali nejistotu ohledně přítomnosti i budoucnosti, ale věřili, že Bůh má svůj přesný plán, dopouští-li toto všechno. Jestliže je postavil právě do této situace, kterou všichni považovali za zlo, neštěstí a za něco, co se snad i Pánu Bohu vymklo z rukou, oni věřili, že jejich místo je tam, kde právě jsou, a proto nemají snívat o jiných podmínkách a okolnostech; věřili, že všemohoucí a dobrý Pán je chce mít právě zde jako své aktivní spolupracovníky.

Významným představitelem takto smýšlejících mladých řeholníků byl právě don Beňo. Svědci vypráví, že pro tuto svou víru byl nositelem optimismu. Ještě v Podolinci a později v táborech PTP patřil ke spolubratrům, kteří i přes zákaz a postihy pokračovali ve studiu teologie ve víře, že se jednou stanou kněžími.

V roce 1948 papež Pius XII., veden Duchem svatým, vydal pro území bývalého Československa osobní dovolení. I noví biskupové, vysvěcení tajně se souhlasem Říma, mohli tajně světit kněze a kněží mohli tajně vysluhovat svátosti. Tato skutečnost i v trestaneckých táborech dodávala naději.

Don Beňo využil první příležitost na kněžské svěcení, která se mu naskytla. Sám na to vzpomíná takto: Jezuita, otec Peter Dubovský, s nímž jsem během PTP pracoval ve Strašicích na stavbě, mi jednoho dne řekl: Jene, není třeba věšet hlavu, vždyť jsou možnosti, jak se stát knězem. Pro mne to byl velký okamžik. O něčem takovém už jsme snili. Na svěcení jsme měli jít spolu s Mirkem Kyselou. Stačilo si během Vánoc vyřídit dovolenou, ale s tím byl problém. Nakonec jsme se z kasáren dostali. S Mirkem jsme cestovali do Rožňavy. Tam nás v nemocničním bytě sestřiček přivítal otec biskup Róbert Pobožný. Byl už internovaný, ale na určitou dobu mohl opustit svou rezidenci. Dovnitř jsme se dostali na heslo: Charitas Christi urget nos. Potom nám v nemocniční kapli udělil subdiakonát, diakonát a nakonec presbyterát. Bylo to na svátek Zjevení Páně 6. ledna 1951. Otec biskup věděl, co tím riskuje, ale jeho láska k Církvi byla silnější než strach. Když se s námi loučil, řekl: Pracujte, nás i tak chytí… Ale dokud můžeme, dělejme, co se dá.

Když se don Beňo vrátil do PTP jako kněz, už necítil žádnou nejistotu ohledně povolání, ba ani ohledně způsobu jeho realizace. Připomínal sobě i jiným, že při svěcení měli pod albou vojenskou košili, znamení, že svět potřebuje jejich kněžství, ale i jejich ochotu bojovat.

Velkou výzvou mu byl výrok papeže Pia XII., který ve stejné době řekl: „Nelze ospravedlnit toho, kdo v přítomné chvíli všeobecného útoku proti Bohu zůstane stát se založenýma rukama, skloněnou hlavou a třesoucími se koleny…"

Don Beňo se ve svém úsilí o budování Božího království neomezoval jen na prostor kasáren, ale v prostředí, do nichž jim během vycházek v PTP umožnili vstupovat, navazoval první apoštolské kontakty, hodnotil situaci a smýšlení lidí zasáhnuté strachem a dezorientovaností. Uvědomoval si, že křesťanské pravdy je třeba podávat novým způsobem hlavně mladým lidem, aby je v krátkosti poučily a účinně povzbudily. Během PTP pro ně začal připravovat první téma k zamyšlení a později knihu rozjímání nad základy křesťanské nauky pod názvem Bůh a já. (dnes Den co den)

Politické školitele v PTP zajímalo, kdo jim kazí výchovnou práci mezi mladými řeholníky. Právě k tomu byli dobří donašeči, jež si některé z nich k tomu získali. Tak se don Beňo po čase stal nebezpečným a jako takového ho potom téměř každý měsíc překládali na jiné místo po celé republice, hlavně v Čechách. Překazili mu tím sice kontakty a vliv, jež na určitém místě začal uplatňovat, ale zároveň mu umožnili se cvičit v pružnosti, přizpůsobovat se, na nic se nenavazovat.

Přišel Silvestr roku 1953 a s ním rozchod řeholních bohoslovců z kasáren do civilního života. Mnozí se radovali, ale byl to jen první dojem, radostný pocit ze svobody. Nepřítel takto rozbil poslední zbytky jejich společného života, jež mohli žít v pétépáckých kasárnách podle hesla: Kde jsou dva-tři řeholníci spolu, tam je řehole.

Don Beňo se vrátil do rodných Prestavlk k matce, která už byla vdovou. Práci si našel ve Stavoindustrii ve Zvoleně, kde ho s jeho kádrovým profilem mohli zařadit jen jako pomocného dělníka. Brzy navázal kontakty s mladými a začal se jim systematicky věnovat. Kromě toho mu připadla i úloha vyhledat mladší spolubratry a starat se o jejich formaci. Iniciativně a vynalézavě je vyhledával, neboť byli roztroušeni po celém Slovensku. Podařilo se mu z nich vytvořit skupinky. Mezi mladými salesiánskými kněžími si našel spolupracovníky, kteří mu ve formaci pomáhali.

Na tyto riskantní akce vzpomíná i jeden z mladších spolubratrů, don Schmidt: „Když měl don Beňo na starosti nás kleriky, chodil za námi a dával nám i duchovní cvičení. Pamatuji si na ně jako na velmi radostná setkání, na nichž bylo místo i pro rodinnost, i pro vhodné vtipy. Zvláště si vzpomínám na exercicie O třech marnotratných, které na mě zvláště zapůsobily. Na nich jsem si definitivně řekl: Ano, zůstanu řeholníkem a složím věčné sliby.“

Dne 12. prosince 1954 přijal do noviciátu Ivana Grófa. Po jeho absolvování mu dovolil složit dočasné sliby a později na vlastní zodpovědnost začít i studium filosofie a teologie. Tento čin, který později představení v Turíně rádi odobřili, se ukázal jako velice užitečný. Byl startem do tajné výchovy salesiánského dorostu, bez níž by se Salesiánská společnost na Slovensku velice počtem oslabila.

Don Ivan Gróf byl i osobně velkým požehnáním pro další rozvoj salesiánské rodiny u nás. Kromě mladých, jež si později založili rodiny a stali se salesiánskými spolupracovníky, získal a vychoval celou generaci salesiánských kněžských povolání, která ve své době převzala vedení Salesiánské společnosti. Při tom všem se věnoval i dvěma skupinkám zasvěcených, Dobrovolnicím dona Boska a Dcerám Marie Pomocnice. Napsal i několik svazků velice potřebné literatury pro mládež s názvem Cesta k pravde.

Kromě starostlivosti o řeholní spolubratry se don Beňo věnoval mladým, aby tak novým způsobem plnil své salesiánské poslání. Jeden z nich vypráví: „Když jsem byl studentem na vysoké škole dřevařské ve Zvoleně, setkal jsem se s podzemní Církví, které nebojácným animátorem byl mladý salesiánský kněz Jan A. Beňo anebo jinak ujo Janko… On spolu se skupinou salesiánů kolem něj rozněcoval světlo víry a zvedal její pochodeň v těžkých časech komunistického ateismu. V červnu 1956 jsem byl účastníkem nezapomenutelných putovních duchovních cvičení v Nízkých Tatrách. Končily v Demänovské dolině nočním přepadem estébáků. Exercitátorovi ujovi Jankovi a asistentovi Lajkovi pomohlo jen to, že odvážně v noci přešli přes rozvodněnou říčku Demänovku a ukryli se ve smrkové houštině. Nám se díky této jejich obětavosti nic nestalo…“

Duchovní cvičení v přírodě Don Beňo zabezpečoval nejen svou kněžskou službou, ale ze začátku se staral i o všechno ostatní. Vyhledával vhodná místa, nakupoval potraviny, vařil a obsluhoval…

Do konce života byl vůdcem, jenž chtěl dát ve všem – v celém svém počínání, v duchovním úsilí i v manuálních pracích a službách – osobní příklad. Měl zásadu, kterou učil i jiné kněze: „Pracujme nezištně, dělejme tolik, kolik můžeme, abychom mohli se sv. Pavlem říci: Nikomu nejsem nic dlužen. Nepožadujme od jiných to, co jsme jim nejprve nedali my sami.“ Povzbuzeni jeho příkladem se i ostatní s radostí pouštěli do různých služeb.

Don Beňo pracoval jako stavební dělník. Také tam ho dobře sledovali. I přes velkou opatrnost a vynalézavost, s níž si počínal při svých apoštolských akcích, jeho činnost nezůstala utajena. Zatkli ho 7. října 1955 u staré pumpy ve Zvoleně. Následovala dlouhá, třinácti měsíční vyšetřovací vazba. Mezitím domovní prohlídky. Snažili se don Beňa usvědčit z činů, o nichž už většinou věděli ze sledování, výpovědí donašečů i vězňů. Bylo mu útěchou, když se dozvěděl, že vypověděl jen to, co už předtím opravdu věděli. Získal zde i vzácnou zkušenost, že lhát se nejenže nemá, ale ani nevyplácí. Člověk by musel mít neuvěřitelnou paměť, aby v průběhu několika měsíců registroval, co kdy řekl a aby to ve všech souvislostech sedělo a neprotiřečilo si. Avšak nejzávažnějším důvodem proti lži je povinnost křesťana v kterékoli složité situaci vydávat svědectví pravdě, pro které se nakonec do této situace podle Božího plánu také dostal. Křesťan může říkat jen pravdu nebo mlčet. Této zásady se od té doby držel až do konce života.

Dne 5. července 1956 ho Krajský soud v Bratislavě odsoudil na tři roky odnětí svobody s konstatováním, že v souzené skupině bratrů byl nejaktivnějším členem.

Po odvolání se na nejvyšší soud v Praze přišlo osvobození. Potom byli téměř všichni propuštěni na svobodu. Ve vlaku jim inspektor Bokor děkoval za to, co pro Salesiánskou společnost vykonali a vytrpěli. Mezi jiným řekl: „Jsem na vás hrdý a půjdeme dál tak jako doposud.“ Toto nadšení však netrvalo dlouho. Vývin maďarských událostí věštil i u nás novou bouřku. V této atmosféře don Beňo povzbuzoval v dopisu dona Bokora – po prvních příznacích jeho couvání – že se není třeba dávat zastrašit. Na to don Bokor odepsal donu Beňovi, aby si zachoval svou pavlovskou povahu, ale on musí být v těchto okolnostech Petrem. Proto z poslušnosti od něho žádá opatrnost a zakazuje mu se setkávat se spolubratry. Donu Beňovi toto omezení nepadlo lehko, neboť měl velkou lásku k Salesiánské společnosti a viděl, jak je v nejmladší generaci bratrů ohrožena její budoucnost, neposkytne-li se účinná pomoc.

Věřil však, že i s tím má Pán svůj plán.

Měl více času, a proto se mohl spolu s těmi, co mu pomáhali, znovu věnovat mládeži, jež čekala na jejich služby.

Obavy představených se naplnily. Soud rozhodl, že rozsudek z 5. července 1956 platí a všichni si museli jít odpykat trest. Don Beňo se dostal do Hradce Králové a odtud do věznice ve Valdicích v severních Čechách.

Zde se setkal s donem Andrejem Dermekem. Pod jeho vedením mohl pokračovat ve studiu teologie. Přednášky byly během povinných procházek po vězeňském dvoře. Vězni nesměli mít u sebe tužku ani papír. Na poznámky používali stopku od jablka, jablečnou šťávu a toaletní papír.

Don Beňo ve vzpomínkách poznamenal:

A tak jsem se z kriminálu vrátil jako „ozkoušený“ teolog. Ani později nikdo po mě nežádal zkoušky opakovat.

Průběh jeho zasedání don Beňo sledoval s velkým zájmem. Na toto období vzpomíná: „Těžko se dalo dostat k aktuálním zprávám o Koncilu – publikovat něco takového v Katolických novinách bylo v té době přísně zakázáno. Deník Práce na desíti řádcích uveřejnil jen to, jak se tam biskupové pohádali, nic víc.

Zdrojem zpráv o Koncilu byly pro mě pašované časopisy, které pod hábitem okolo pasu přenášela z Vídně jistá řeholní sestra. Dostal jsem se tak k oficiálnímu vatikánskému deníku L′Osservatore Romano. Měl jsem tedy nejčerstvější zprávy. A ještě během zasedání Koncilu jsem s nimi chodil obeznamovat kněze i laiky na různých místech Slovenska.“

Brzy po jeho skončení napsal brožurku – první ve slovenštině – s informací o všech důležitých tématech tohoto sněmu, stejně i o způsobu, jakým Duch svatý na něm skrze lidi působil.

Když tuto práci s názvem Druhý vatikánský koncil dal připomínkovat donu Valábkovi, ten měl jen jednu připomínku: „Johann, nemusíš za každou kapitolou dávat Deo gratias!“ Tato slova díků byla vyjádřením autorova nadšení za Koncil, který výstižným způsobem vyjadřuje určité skutečnosti v Církvi, jež v ní sice vždy byly, ale bylo třeba je znovu objevit a uvést do života.

Nastal rok 1968. Vlivem politických událostí byli na svobodu propuštěni všichni věznění pro náboženství a organizovaly se velké vnější náboženské akce. V církvi začalo tzv. Dílo koncilní obnovy. Don Beňo se zúčastnil na těchto setkáních, která slibovala, že i v náboženské oblasti se otevřou širší možnosti pro evangelizační práci. Ale ze snů, že by se mohly vrátit staré časy, všechny brzy probudily ruské tanky, které obsadily naše kraje a donesly úzkost předcházejícího režimu.

Během relativního uvolnění, které stále přetrvávalo, don Beňo se spolu s těmi, kteří kolem něho začali utvářet společenství, postaral o koupi nebo stavbu několika horských chatek vhodných k setkávání, jakými byly především skupinová duchovní cvičení.

V duchovní službě mladým i dospělým strávil don Beňo na různých chatách letní období roku 1968 a potom nepřetržitě, turnus za turnusem, celé prázdniny 1969.

Metodou i ovzduším, jež vládly na těchto setkáních, byla rodinnost.

Duchovní cvičení se vyznačovaly velkou upřímností účastníků a jejich upřímným osobním obrácením k opravdovému životu s Bohem. Mnozí si i po čtyřiceti letech na ně vzpomínají jako na něco krásného.

Jeden z účastníků si vzpomíná: Bylo to po známých událostech roku 1968. Dona Beňa jsem viděl poprvé v životě, ale nikdo z nás neměl problém vyložit mu svůj život jako na dlani. Každému věnoval maximální pozornost, na každém z nás mu velice záleželo. Přesvědčili jsme se o potřebě stálého pokání a práce na svém zdokonalování. Pod vlivem Ducha svatého a příkladu dona Beňa jsme získali odvahu žít své křesťanství i ve složitých životních okolnostech.

Protože v roce 1968 přišlo k uvolnění, tajně svěcení kněží mohli požádat o státní souhlas na zařazení do oficiální pastorace. Po mnoha vyřizováních ho mezi posledními dostal i don Beňo, třebaže jen na krátkou dobu. Během jeho oficiální pastorace, při níž nadále sloužil všem těm, u nichž vzbudil zájem o hlubší křesťanský život, se mu natolik zhoršil zdravotní stav (žaludek, pankreas, mozková mrtvice, srdce), že dne 9. prosince 1971 mu kvůli chronické pankreatitidě přiznali úplný invalidní důchod. Po tomto rozhodnutí se don Beňo vrátil do svého domu v Prestavlkoch.

V té době už měl připravenou první předlohu rozjímání nad Božím slovem Počuli sme slovo Pánovo.

Jak se to stalo?

Don Beňo si na to vzpomíná takto: „Výroční duchovní cvičení sami o sobě nestačily. Přicházeli jsme na to, že po nějaké době vztah jejich účastníků ke Kristu ochaboval. Uvažovali jsme jak dál. Nebylo by dobré se jednou za čas setkat? Pokud se na mě někdo obrátil s takovou potřebou, řekl jsem mu: Ano, přijď se poradit. Z toho postupně vzniklo duchovní vedení. Později přicházeli každý měsíc mnozí najednou a mohl jsem pro ně mít duchovní obnovu. Potom jsem jim dal návrh: Co kdybyste se i sami setkali jednou do týdne? A co kdybyste se denně ráno setkali s Božím slovem a večer si zhodnotili den… Jak jsme tedy začínali? Přibývali jsme po jednom jako v přirozené rodině.“

Častější kontakty don Beňo navazoval s těmi, kteří projevili osobní zájem. Až tato okolnost byla důkazem, že Pán se svou milostí pracuje v jejich nitru a tedy je Boží vůle dále se jim individuálně věnovat. Individuálně proto, že každého zájem byl trochu odlišný, nacházel se na jiném stupni vztahu k Bohu, každého Pán vedl jinou cestou, a proto ke každému bylo třeba mít jiný přístup.

Podobným způsobem vznikalo i společenství – utvářelo se z těch, které spojovalo silné pouto radostně a zodpovědně přijímaného evangelia a z něho vyplývající vzájemné důvěry a činné lásky. Tak vznikala rodina duchovních bratrů a sester, kteří měli svého Otce v nebi, ale byl přítomen i mezi nimi na zemi v osobě toho, jež jim ho zastupoval – kněze Jána Beňa.

Do starostlivosti o mladé se jako spolupracovníci zapojili i někteří salesiánští spolubratři, avšak především mladí diecézní kněží, jimž pro tuto práci brzy vzali státní souhlas na vykonávání farní pastorace. Kromě nich se kolem dona Beňa utvořilo společenství svobodných děvčat, které rovněž chtěly zasvětit svůj život Pánovi apoštolátem. Mezi mladými začaly postupně vznikat i rodiny, které se staly třetí složkou skupiny.

Dona Beňa nikdy nevedla touha něco dokázat. Vždy čekal na to, že ho Pán Bůh posune nějakým směrem. Uvědomoval si, že kdo jde do věcí příliš rychle, nemůže mít jistotu, zda plní Boží vůli anebo zda jedná jen z lidských pohnutek.

Velkým světlem a ujištěním byla pro něho v roce 1978 vizitace vikáře hlavního salesiánského představeného z Říma dona Scrívu. Vizitátor sice zmínil, že jsou v tomto novém způsobu apoštolátu jisté nejasnosti, avšak nazval ho „ottima via“, výbornou cestou salesiánské práce.

Dílo se rozrůstalo. Mladí, jež se v této skupině dostali k hlubšímu duchovnímu životu, začali objevovat kněžská povolání s touhou pokračovat v začaté práci.

Don Beňo v březnu 1980 prostřednictvím dvou polských kněží informoval o této situaci Řím, a dostal usměrnění, aby z kněží tohoto díla utvořil sekulární institut s pravomocí vychovávat budoucí kněze z titulu jejich přípravy na apoštolát mezi rodinami. Bylo to velké gesto i velké ujištění, že Pán Bůh si tuto práci opravdu přeje. Začalo se hned. Ovocem společných námah bylo šestnáct nových kněží, kteří se dostali ke svěcení v průběhu následujících desíti let.

Další vizitace představených z Říma v osobě regionálního rádce dona Van Severena potvrdila správnost této práce. Vizitátor dokonce souhlasil, aby donu Beňovi v jeho mnohostranné činnosti pomáhalo pět spolubratrů salesiánů.

Později don Beňo dostal od hlavního představeného dona Vigana otázku, zda se kvůli vedení jím iniciovaného díla nechce osvobodit od řeholních slibů. Odpověděl, že je salesiánem a jako salesián chce zemřít. Don Vigano považoval práci dona Beňa za salesiánskou a cenil si ji, jak to vyplývá z jeho dopisů donu Beňovi ze dne 24. října 1990 a 2. září 1994. Dovolil mu výhradně se jí věnovat při zachování určitého pouta s vlastní komunitou, jímž bylo měsíční setkání s bratry, jako i referování o své činnosti provinciálovi. Toto postavení zůstalo donu Beňovi do konce života.

Nastal rok 1989 a s ním změna režimu. V lednu 1990 pozvali dona Beňa do Vatikánu na Státní sekretariát podat informaci o díle, jež se už zatím stalo známým a mělo své stoupence v Čechách, Polsku a Bulharsku, později i na Ukrajině a v Rusku.

Když se se situací obeznámil arcibiskup Mons. Francesco Colasuonno, za totality pověřen kontaktem s Církví u nás, doporučil donu Beňovi se postarat o právní uznání tří složek díla, které církevní představitelé spolu se zakladatelem zanedlouho nazvali Hnutím Nazaret. Hnutím proto, že rozvíjející se skupina nesla znaky tohoto jevu v novodobých dějinách Církve, a Nazaret proto, že jeho hlavním cílem je apoštolát rodiny, jenž se inspiroval rodinou nazaretskou

Když byla na Slovensku ustanovená církevní hierarchie, Hnutí Nazaret v průběhu let 1991 – 1993 dosáhlo pro všechny svoje složky doporučená církevně právní uznání v Banskobystrické diecézi a v roce 1996 byl jako jeho součást kanonicky erigován ženský sekulární institut Betánia.

Ještě jedna důležitá událost ujistila zakladatele Hnutí Nazaret o tom, že cesta, jíž se dílo začalo ubírat, nebylo jen nouzovým řešením během totality, ale zodpovídá potřebám současné společnosti v jakýchkoliv podmínkách. Když v dubnu 1990 poprvé navštívil Československo papež Jan Pavel II., v projevu 21. dubna 1990 v chrámě sv. Víta v Praze, adresovaném kněžím a řeholníkům, řekl: „Stavte nyní chrám svobodného života vaší Církve nikoliv návratem k tomu, co zde bylo předtím, než vám byla uloupena svoboda; stavte jej v síle toho, k čemu jste během pronásledování uzráli.“ Snahy Říma i místní Církve dát Hnutí Nazaret církevní uznání bylo tedy v plném souladu s přáním papeže.

Papežská rada pro laiky v roce 1998 pozvala zakladatele a členy Hnutí Nazaret – spolu s dalšími padesáti dvěma hnutími z celého světa – na 1. celosvětový kongres hnutí a na setkání hnutí s papežem, nyní už svatým Janem Pavlem II.

V této době se vykrystalizovala i definice speciálního charismatu, kterou Duch svatý daroval Hnutí, jako i místní a univerzální Církvi prostřednictvím dona Beňa. Je jím radikální prevence při výchově člověka. Podle ní se formování každého lidského jednotlivce začíná dlouho před jeho početím – evangelizací jeho budoucích rodičů. Manželé a rodiče se usilují o vzájemnou jednotu bezvýhradným prožíváním evangelia a podle jeho zásad už od narození vychovávají své děti nejen pro tuto zemi, ale i pro nebe.

Na Letnice 2006 Papežská rada pro laiky opětovně pozvala dona Beňa spolu se skupinou členů Hnutí Nazaret na 2. celosvětové setkání Svatého Otce s církevními hnutími a novými společenstvími, kde bylo Hnutí Nazaret i veřejně prezentováno.

Začátkem srpna 2006, když se mu zdravotní stav výrazně zhoršil a pocítil, že Pán si ho už volá, všechnu svou energii vložil do duchovních cvičení pro kněze Hnutí a po nich doslova z posledních sil pokračoval v pravidelných setkáních s nimi, aby jim nadále odevzdával ducha charismatu. Když se ho děvče ze sekulárního institutu Betánia během duchovního programu, jež pro ně měl, ptalo, zda si nepůjde na chvilku odpočinout, řekl:

Odpočinout? Ne, pracovat!

Je příznačné, že ani jeho pozemský život neskončil na posteli. Poté co vstal, učinil několik kroků, sklouzl na kolena a dodýchal v náručí kněze. Bylo to 21. září 2006 na svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty, s nímž ho spojovala touha šířit evangelium.

Svou vytrvalou a důslednou prací se usiloval, aby vždy „čeledi dal pokrm v pravý čas“, tedy plnil svůj královský, neboli pastýřský úřad.

Dal si záležet i na tom, aby způsob této starostlivosti měl znaky salesiánské „laskavé asistence“, aby při usilovné práci a disciplíně všude vládl duch rodinnosti. Při kontaktu s jinými se dokázal otevřít, podělit se s tím, co prožil, co ho čeká a čím žije; jiné se zájmem vyslechl, povzbudil a poradil jim. Pro tuto rodinnost se těžko od něj odcházelo – někdy se u něho návštěvy zdržely až do půlnoci.

Avšak nebyl jen pastýřem, byl i prorokem. Svým výrazným myšlením v souvislostech, spojeným s Boží intuicí, dokázal dříve než ostatní poznávat věci v jejich příčinách a důsledcích. Včas a jasně viděl situaci, ukazoval nejschůdnější a nejúčinnější cestu a předvídal duchovní ohrožení, která by se mohla stát osudným, kdyby se nepodal preventivně lék. Tím lékem vždy bylo přidržení se Božího slova v celé jeho radikálnosti.

Plnění prorocké úlohy ho stálo mnoho.

A zde už lze mluvit o třetím úřadu každého křesťana, jímž je kněžství. S láskou obětoval všechna svá utrpení fyzické, ale především duševní a duchovní. Kromě nevyhnutných vnitřních námah, jež vyplývaly z jeho zodpovědnosti, snášel mnohá pokoření, zklamání, nepochopení, ba i nepřátelství, při nichž však neztrácel úctu a lásku k těm, co mu připravovali trpké chvíle.

Půl hodiny před smrtí, klečíce, zvedal obě ruce vzhůru, jak to činí kněz při mši svaté, a třebaže se mu chvěly a padaly, znovu a znovu je zvedal. Takto se modlil s očima upřenýma vzhůru a Pánu obětoval celý svůj život se vším, co v něm prožil radostného i bolestného. Smířen s Bohem i lidmi, zaopatřen svátostmi Církve, v pokoji odevzdal svou duši Stvořiteli.