patří mezi ta duchovní hnutí, která Bůh daroval své církvi po Druhém vatikánském koncilu, aby ji jimi chránil před nebezpečími vyplývajícími z útoků na její svobodu či na její pravost.
Toto hnutí vznikalo a rozvíjelo se jako ojedinělé v krajinách střední a východní Evropy, kde po čtyřiceti letech vystřídala nebezpečnou politiku komunistického biče mnohem nebezpečnější politika západoevropského cukru.
Hnutí Nazaret se už od svého začátku zaměřilo na ochranu rodin proti jejich ateizaci a mravnímu devastování. Bylo totiž cítit, že se v nich stále více množí rozvody a udomácňují se nedbalosti při výchově vlastních dětí.
Výzvy papeže sv. Jana Pavla II., jež zazněly z jeho exhortace Familiaris consortio už hned na začátku jeho pontifikátu, se pro toto hnutí staly nejen povzbuzením, ale také vzácným programovým usměrněním.
Aby biskupům pomohli uplatňovat v praxi tuto exhortaci (tehdy totiž u nás bylo ještě velice málo kněží a zasvěcených osob zformovaných pro tuto práci), začalo jim hnutí Nazaret nenápadně nabízet novou službu: zjišťování a ochranu duchovních povolání, především kněžských a jejich včasnou přípravu na pastoraci rodin. Tuto službu místním církvím hnutí přijímalo postupně za svůj druhý cíl.
Třetím cílem, jenž vyplynul z úsilí lehčeji dosahovat dva předcházející, se stalo tvoření a rozšiřování komunikačních prostředků jako pomůcek evangelizace a katechizace v rodinách.
Tyto tři cíle dosahují dnes spojenými silami všechny čtyři kategorie členů tohoto hnutí.
Diecézní kněží vstupují do rodin, aby jim sloužili duchovním vedením.
Laičky zasvěcené v sekulárním institutu Betánie, spolu se svými přidruženými členkami, splňují v rodinách a mezi mladými službu animace.
A rodiny, pro které tyto tři složky hnutí pracují, se s Boží pomocí usilují realizovat to, co od nich žádá Bůh podle vzoru Nazaretské rodiny.
Úzkou spolupráci všech čtyř kategorií, jež spolu tvoří hnutí Nazaret, poznačuje rodinnost, kterou se usilují zachovat si a rozhojňovat častými setkáními a upřímnými rozhovory, aby se tak stále více přibližovali způsobem svého života společenstvím prvních křesťanů, kde byli všichni jako jedno srdce a jedna duše. Tuto rodinnost se členové hnutí snaží potom pomocí bratrského dialogu vnášet i mezi ty lidi dobré vůle, s nimiž častěji přicházejí do styku.
Členové tohoto hnutí cítí, že by bylo proti duchu zmiňované rodinnosti, kdyby se snažili získávat nové členy organizačním přístupem. Upřednostňují proto ve snaze o svůj početný růst osobní svědectví.
Tyto a všechny ostatní dobré snahy, jež vyplývají z věrnosti jejich charismatu, oživují denním rozjímáním nad Božím slovem a účastí v eucharistickém společenství. Své dny končí hodnocením alespoň těch nejzávažnějších momentů, které v nich prožili.
Členové hnutí Nazaret věří, že věrností Božímu slovu, jež jim vysvětluje kompetentní složka církve a trpělivým snášením těžkostí, jež vyplývají z dozrávání ve víře, naději a lásce se budou stávat stále užitečnějšími pro všeobecnou církev a pro každou místní, která jim projeví svou důvěru.
hnutí se datuje od začátku druhé poloviny 20. století.
Dal k němu podnět stav mládeže, která vlivem náboženské tradice, zachované ještě do určité míry v některých rodinách, odolávala násilné i záludné ateizaci.
Mnozí mladí z takových rodin hledali někoho, kdo by jim svým zájmem pomáhal i za cenu obětí žít křesťansky a chránit si víru před režimem, před prostředím, dokonce postupně také před vlastními rodiči, kteří v obavě o jejich i o své hmotné zabezpečení a společenské postavení začínali také sami bránit svým dospívajícím dětem se veřejně hlásit ke Kristu.
Odvážným snahám této zachované mládeže vyšel vstříc mladý salesián Ján Augustín Beňo, který se z „převýchovných“ stalinských zařízení vrátil na svobodu už jako tajně vysvěcený kněz.
Když se po prvních vážnějších pokusech snažil mluveným i psaným slovem zabezpečit zmiňované mládeži duchovní stabilitu, dostal se znovu do izolace. Ale tentokrát už do státních vězení. Avšak nedal se ani zde odradit od započaté cesty. Povzbuzeními a moudrými radami těch, mezi které ho zařadilo ateistické násilí, získával schopnost úspěšněji přelézat zdi a hledat díry v režimových plotech. A toto se mu velice hodilo především v následujícím desetiletí, kdy byl sice nucen pracovat na stavbách a v lesích, ale přece jen ve svém kraji a později i ve svém domě.
Když v tomto období Bůh začal vzbuzovat v dalších kněžích stejnou touhu, jež také jeho táhla mezi mladé, bylo se třeba věnovat také jim.
Po krátké době však museli na zásah vládnoucího režimu také oni náhle opustit farní službu a odejít na sedm až dvanáct let na dělnická pracoviště.
Bylo to zřejmě pro všechny členy rodícího se díla velice trpké omezení.
Avšak mládež se z toho radovala.
Vždyť od té doby se mohla s těmito kněžími setkávat častěji, déle se zdržovat v jejich přítomnosti a přesněji spolu s nimi plánovat víkendové a prázdninové duchovní akce.
Pod vedením těchto svých „strejdů“, jak je z opatrnosti oslovovala, se důkladněji vzájemně poznávala a zodpovědněji vstupovala do manželství, přičemž si zajisté tehdy ještě neuvědomovala, že dává vznik novému hnutí na území nejmenšího státu za „železnou oponou“.
A neuvědomovali si to ani ti, kteří ji duchovně formovali.
Došlo k tomu až později, když jim to dali na vědomí kompetentní církevní autority z vatikánských diakastérií.
tohoto ze začátku nepojmenovaného hnutí se nedál organizačně.
Rostlo organicky ze svobodných rozhodnutí zájemců. Tedy zevnitř, především značným počtem dětí, jímž se, kromě jiného, rodiny tohoto hnutí bránily proti známým manželským hříchům a proti ještě známějším výchovným neúspěchům. Početný růst hnutí výrazně podpořila jeho nová složka, kterou tvořily zasvěcené laičky, jež se zároveň s kněžími stávaly pro manžele a jejich děti vzácnou mnohostrannou pomocí.
Prudký nárůst díla však mělo i svou stinnou stránku. Začal se v něm pociťovat nedostatek kněží připravených pro práci v rodinách. Tato okolnost přinutila Jána Augustína Beňu k jednomu smělému, dokonce až opovážlivému kroku. Obrátil se pro nepřítomnost zprostředkující hierarchie se svou prosbou o pomoc do Říma. Zanedlouho naplnila srdce členů Nazaret veliká radost. Římská církev totiž vyšla na jaře roku 1980 ochotně vstříc jeho prosbě a dovolila mu vzhledem na zvláštní okolnosti ve skrytosti, tj. mimo semináře připravovat na kněžství ty mladíky z hnutí, kteří měli schopnost i odvahu pracovat v rodinách.
Kromě toho začaly na růst hnutí působit také vnější okolnosti. Stoupající rozvodovost a delikvence mladých jako její důsledek mnohým manželům radila také v tomto hnutí hledat ochranu své jednoty a pro své dorůstající děti ochranu jejich víry a mravnosti.
Jeho prvním a základním cílem je radikální prevence ve výchově člověka, která musí začít hned od kolébky. Jinak je dnes už velice těžké vyformovat z něj skutečného obyvatele nebeské vlasti.
Tato radikální výchovná prevence je, samozřejmě, možná jen v harmonicky uspořádané křesťanské rodině, o níž se rodiče hnutí Nazaret snaží hned, jakmile vstupují do manželství, dokonce už tehdy, když za sebou nechávají vratkou lavičku puberty, přičemž se přidržují rady sv. Ignáce z Antiochie, podle něhož se v církvi nemá uzavírat manželství na základě záliby, ale na základě vážné porady se zodpovědnými (porov. Dopis Polykarpovi, N.5 1-8, 1).
Těmito zodpovědnými, pokud jde o tuto oblast, jsou pro ně po osmnáctém roce především jejich duchovní rádci, jež je potom po uzavření manželství vedou ke vzájemné upřímné jednotě, k čistému, ale plodnému manželství a ke starostlivé výchově dětí.
Kvůli manželské jednotě jim duchovní vůdci, které si svobodně volí z kněží hnutí, radí zachovávat Boží pořádek, podle něhož je muž hlavou rodiny a žena srdcem (Pius XI., Casti connubii).
Kvůli úspěšné výchově potomků jim doporučují preventivní systém, podle něhož mají předcházet chyby svých dětí stálou laskavou asistencí, jíž vytvářejí pozitivní výchovné prostředí.
Duchovní vůdce je pro členy tohoto hnutí důležitým interpretem Boží vůle a vydatnou pomocí při jejím plnění.
Manželské dvojice se s ním setkávají v měsíční pravidelnosti, ale kromě toho také tehdy, když si potřebují řešit nějaký osobní nebo společný problém. Přitom dbají na to, aby neztratili tuto jeho pomoc svou neupřímností či neučenlivostí. Jsou si totiž vědomi toho, že duchovní vedení je nejen branou do hnutí, ale také branou ven, a že je dnes velice těžké zvládnout požadavky křesťanské rodiny bez takového rodinného pomocníka, o němž papež sv. Jan Pavel II. praví, že je zodpovědný nejen za mravné a liturgické otázky rodiny, ale také za její osobní a sociální problémy. Podle jeho slov má podporovat rodiny v jejích těžkostech a utrpeních. Má stát po boku členů a pomáhat jim, aby hleděli na svůj život ve světle Evangelia.
Ale má-li se při tomto svém apoštolátu chovat vždy jako otec, bratr, učitel a pastýř, musí být jeho nauka a jeho rady vždy v dokonalém souladu s autentickým učitelským úřadem církve. To však vyžaduje, aby se na tuto práci začal včas připravovat (Familiaris consortio b. 73).
Pokud si členové hnutí nárokují právo na takovou pomoc ze strany církve, je správné a spravedlivé, aby jí pomáhali vychovat co nejvíc schopných kněží. Usilují se proto k branám diecézních seminářů přivádět co největší počet těch, co s jejich pomocí v sobě objevili toto vznešené Boží volání.
Manželé se o to přičiňují při výchově svých dětí v rodině, kněží při pastoraci mládeže ve farnostech.
Kněží z hnutí kromě toho epizodicky vstupují do seminářů, aby ve shodě s domácím řádem podle 68. bodu papežského dokumentu Pastores dabo vobis k práci v rodinách v duchu hnutí připravovali ty, kterým pomohli objevit a zachovat si povolání.
Ženský sekulární institut Betánia jako součást hnutí v tomto ohledu poskytuje vzácnou pomoc rodičům i kněžím.
Členové hnutí v této starosti o objevení a zachování kněžských povolání vidí svůj druhý cíl, podřízený prvnímu. Výsledky jim potvrzují, že to vidí správně. Zatím se jim s Boží pomocí a s přízní mnoha sympatizujících podařilo za 30 let dát církvi více než 150 kněžských povolání.
Hnutí Nazaret dost brzy pochopilo, že dnes je už těžké se při práci v rodinách, v kněžských seminářích i v misiích zaobejít bez komunikačních prostředků. Vlivem dokumentu II. vatikánského koncilu Inter mirifica, ale i vlivem své vlastní zkušenosti na ně hledí jako na nutné pomůcky při evangelizaci a katechizaci.
Tvorba těchto prostředků, jejich výběr a jejich zpřístupnění se proto stává třetím cílem tohoto hnutí.
Přibližný počet těchto formačních a informačních nástrojů, vydaných většinou jen v malém množství pro vnitřní potřebu, se zatím vyjadřuje číslem 200 a jejich forma slovy: kniha, brožura, tiskový arch, audio a videozáznam.
Sdružení rodin Nazaret je laickým sdružením. Tvoří ho katoličtí manželé, stejně i do katolického manželství směřující dospělí laici, kteří se rozhodli zachovat ve svých rodinách řád stanovený Božím slovem, aby tak podle usměrnění papežů utvářeli „malé domácí církve“ a svou manželskou jednotou a důslednou křesťanskou výchovou svých dětí se ve světě stávali svědky stále činné Boží přítomnosti. Sdružení svým pojmenováním vyjadřuje přesvědčení, že prvním apoštolským úkolem křesťanských manželů je výchova vlastních dětí (porov. Familiaris consortio 71.) podle příkladu a pod ochranou Nazaretské rodiny ve zdravé odloučenosti od škodlivých vlivů světa.
Charisma hnutí členové Sdružení žijí především vytvářením pozitivního výchovného prostředí a vytvářením příležitostí pozitivně dobrých, resp. odstraňováním těch příležitostí, v nichž se zlo rodí.
Z hlediska svého apoštolátu manželé Sdružení považují, v duchu charismatu, za první apoštolský úkol vzájemnou manželskou a rodinnou jednotu. „Podívejte se, jak se milují…“ (Tertulián: Apologie, 39) je nejdůležitějším ohlasem, jenž mají ve svém prostředí vyvolat.
Druhým apoštolským úsilím je ochotné přijímání svých dětí a jejich zodpovědná výchova. O důslednou výchovu se usilují především svým příkladem a pomáhají jim při tom metody a přístupy vypracované na základě studia a zkušeností, shrnuté v materiálech Hnutí. Kromě toho nezanedbávají osobní studium křesťanské literatury zaměřené na vzájemný vztah manželů, rodinné vztahy či výchovu.
Třetí apoštolskou snahou manželů je jejich lidské a křesťanské svědectví na pracovištích, kde se usilují o odbornost, zodpovědnost a dobré mezilidské vztahy. Kromě toho podporují dobrá veřejná díla, především v místních církvích, ve kterých žijí.
Členové Sdružení ovlivňují svůj život a svou činnost příkladem a duchovní naukou svatého Františka Saleského a Jana Bosca.
Jako základní prostředky své duchovní stability používáme každodenní modlitbu ráno postavenou na uvažování nad Božím slovem a večer na společném hodnocení prožitého dne. Usilujeme se o častou účast na mši svaté a pravidelné přijímání svátosti smíření.
Kromě těchto základních prostředků podporujeme svůj duchovní život jednou za měsíc rozhovorem s duchovním vůdcem a také pravidelnou účastí na setkáních bratrského společenství, které se skládá z několika manželských párů. V jeho programu je zahrnuto kromě společného uvažování nad Božím slovem a vzájemné upřímné sdělení o svých úspěších i neúspěších, jak v běžném pracovním životě, tak v rodinných vztazích či duchovní oblasti.
Každým rokem se zúčastňujeme duchovních cvičeních.
Usilujeme se vydávat svědectví hlavně o tom, že je možné i v dnešním světě žít podle Božího slova a podle učení církve o manželství a rodině. Činíme tak v duchu charismatu Hnutí, přičemž není v našem zájmu toto své svědectví hlasitě propagovat, ale ani se s ním skrývat. Každému, kdo projeví zájem o bližší poznání našeho života, odpovídáme slovy apoštola Filipa Natanaelovi: „Pojď a uvidíš“ (Jn 1, 46).
Kněžská složka v hnutí Nazaret projevuje své specifické snahy především tím, že v něm pomocí duchovního vedení udržuje společného ducha a povzbuzuje členy sledovat cíle vyplývající z jeho charismatu.
Činí to na úkor svého volného času, zbylých sil i hmotných prostředků při pastoračních povinnostech, jež vykonává z pověření svého biskupa. Přitom má radost, že svou věrnost hlavě místní i všeobecné církve může dokazovat zároveň podle 73. bodu zmiňované papežské exhortace. Činila tak od počátku. A to i tehdy, když bylo tuto svou věrnost dotvrzovat vězením nebo alespoň odsunutím do civilních, většinou manuálních služeb. Takové zkoušky, jež trvaly i dvanáct let, podstoupilo z tohoto hnutí deset kněží.
Specifické snahy kněží hnutí Nazaret představuje také jejich pracovitost a spolehlivost ve službě místním církvím.
Pro tyto dvě vlastnosti jsou mezi těmito kněžími jeden monsignor, tři profesoři teologie, čtyři děkani, spirituál děkanátu, člen presbyterské rady, diecézní ředitel Papežských misijních děl, předseda diecézní komise pro mládež, soudní vikář, metropolitní soudce, dva soudci církevních soudů, obhájce svazku, kněz zodpovědný za pastoraci Romů v diecézi Nitra.
Mezi kněze hnutí Nazaret patřil také Mons. Ferdinand Javor, který zemřel dne 16. 11. 2013 ve věku 73 let. TK KBS při příležitosti jeho úmrtí o něm zveřejnila kromě jiného, že od r. 1987 zastával úlohu spirituála v Kněžském semináři v Bratislavě. Od r. 1990 byl tajemníkem na arcibiskupském úřadě v Trnavě. V r. 2009 byl ustanoven za výpomocného duchovního v Sládkovičove a od června 2013 až do smrti působil jako výpomocný duchovní v Šale. Při pastorační činnosti byl církevní hierarchií pověřen spoluprací při vydávání mnoha liturgických či jiných knih, např. Písma svatého, jež vyšlo v Římě v r. 1995, Lekcionářů, breviáře, Liturgických čtení na každý den, Misálu aj. Jeho službu církvi ocenil také Sv. Otec Jan Pavel II., když ho jmenoval za kaplana Jeho Svatosti. Zvláště si cenil kněžské společenství, jež obohacoval svou přítomností a svými schopnostmi, jimiž ho Pán obdařil.
V ukrajinských misiích zastupují kněžskou složku tohoto hnutí dva spolubratři.
Důstojné zastoupení mají také v literatuře, především v katechetické pro děti a formační pro mládež a dospělé.
Čím je toto hnutí pro ty, jež správně pochopili Boží volání ke kněžství, ať odpoví dopis, jež poslal seminarista z pátého ročníku zakladateli hnutí.
Vážený duchovný otec,
Srdečne Vás pozdravujem. Už štyri roky mám možnosť spoznávať toto hnutie celkom z blízka. Nachádzam v ňom veľa cenného, čo ma obohacuje a pomáha mi žiť ako kresťanovi.
Spoločenstvo a duchovné vedenie sú pre mňa dvomi životne dôležitými objavmi. Prvý dotyk so spoločenstvom som mal cez svojho duchovného vodcu J. H. SDB, kde som v skupine mladých mohol vyzrievať. Odkedy som toto spoznal, pociťoval som silnú túžbu žiť svoju vieru spolu s inými v komunite alebo spoločenstve. Priťahuje ma úprimnosť sŕdc v malom spoločenstve, kde sa učíme vzájomne sa milovať, obrusovať sa, povzbudzovať a spoločne sa modliť.
Potom rok pred vstupom do seminára som mal možnosť stretávať sa v spoločenstve s chlapcami, ktorí sa pripravovali na život v seminári. Bolo to pod vedením kňaza z hnutia Nazaret, u uja Jožka B. Až v spoločenstve som sa dokázal jasne rozhodnúť pre kňazské povolanie.
Vďaka duchovnému vedeniu začal som brať svoj život zodpovedne. Spoznal som svoje vnútro, učil som sa byť úprimný a nachádzal som smer, oporu i povzbudenie v živote. Som veľmi vďačný za to, že môžem mať teraz duchovné vedenie u Mariana B. Túžim celý život vyrastať v bratskom spoločenstve. Je to hodnota, ktorej sa už nikdy nechcem vzdať.
Cez rozjímania, ktoré som začal asi vo svojom pätnástom roku z Deň čo deň a neskôr z Počuli sme slovo Pánovo, z Hovor Pane, a z Odrobín, dostával som do seba vzťah k Božiemu slovu. Som vďačný všetkým, ktorí mi v tomto otvárali oči, i Vám, ujo Janko, za tieto pomôcky k rozjímaniu. V budúcnosti, ak Pán Boh dá, ako kňaz chcem aj ja iných nadchnúť pre Božie slovo a i sám objavovať nové spôsoby, ako urobiť Písmo príťažlivým pre mladých.
Dôležitosť pastorácie rodín som začal hlbšie chápať až po kontakte s hnutím Nazaret. Dovtedy som o tom veľa nevedel. Bolo to pre mňa nové poznanie. Páči sa mi, s akým nasadením sa rodičia v rodinách hnutia výchovne venujú svojim deťom. Teraz už viac chápem, ako kľúčovo dôležité pre Cirkev je pomáhať, aby vznikali duchovne zdravé a na Pána úplne zamerané rodiny.
Povzbudzuje ma, že hnutie je upriamené na individuálne kontakty. Pracuje sa s malými skupinami, ale do hĺbky.
Vidím tiež ako veľmi cenné, že mladí ľudia tu dostávajú účinnú pomoc pri zorientovaní sa vo svojom povolaní. Rád sa stretávam s mladými a aj ja im chcem v budúcnosti pomáhať objavovať ich povolanie.
Priťahuje ma na hnutí aj chápanie súčasnej doby, realizmus v spiritualite a žitie Druhého vatikánskeho koncilu v praxi, a tiež to silné zameranie na učenie pápeža i vernosť a poslušnosť predstaveným Cirkvi, akú nachádzam len u mála iných kňazov.
Znakom doby sú aj nové hnutia a komunity, kde sa snažia spoločnú spiritualitu prežívať spolu v jednote kňazi, zasvätené ženy, rodiny i mladí. Tento cenný prvok nachádzam aj v hnutí Nazaret.
Ujo Janko, toto sú veci, ktoré ma na hnutí priťahujú a veľmi mi pomáhajú na ceste k Pánovi. Keďže sa chcem stať užitočným pre Cirkev a dať svoj život k dispozícii pre službu Božiemu kráľovstvu, vidím v tejto spiritualite cestu vhodnú i pre mňa.
Som vďačný Pánovi za to, čo som mohol doteraz spoznať a zažiť a tiež Vám za podanú pomocnú ruku.
Preto Vás láskavo žiadam o prijatie do hnutia Nazaret.
Prosím zároveň Pána Boha na príhovor Panny Márie o viac svetla, aby Vaše i moje rozhodnutie bolo v súlade s Božou vôľou.
V modlitbe s Vami spojený
B. Č.
Naše společenství zasvěcených laiček je organickou součástí hnutí Nazaret, s nímž máme společného zakladatele, charisma i duchovnost, a také stejné apoštolské cíle.
Ženský sekulárny inštitút Betánia vznikl v roce 1983 na Slovensku, když 8. prosince první členky složily sliby do rukou našeho zakladatele, salesiánského kněze Jana Augustína Beňa. 22. srpna 1996 ho banskobystrický diecézní biskup Mons. Rudolf Baláž erigoval jako sekulární institut diecézního práva.
Od 2. února 2011 podléhá tento institut přímo Apoštolské stolici, i když nadále zůstáváme institutem diecézního práva.
Kromě úsilí prožívat svou zasvěcenou sekularitu v prostředích, v nichž se nacházíme, věnujeme se i svým specifickým cílům:
- animaci rodin v jejich nejrůznějších potřebách,
- animaci mladých, pomáháme jim především při objevování a formování jejich povolání,
- tvorbě a šíření komunikačních prostředků pro potřeby katechizace.
V hnutí Nazaret naplňujeme tyto naše specifické cíle ve spolupráci se složkou kněží a rodin, avšak hledáme způsob, jak je uskutečňovat také v ostatních církevních i sekulárních prostředích, v nichž jsme jako členky sekulárního institutu přítomné.
Charisma zakladatele našeho institutu vychází z charismatu svatého Jana Bosca, jenž ve starostlivosti o dospívající mládež vyvinul svou vlastní pedagogickou metodu, nazvanou preventivní systém. Charisma zakladatele posouvá tuto prevenci ve výchově člověka na počátek jeho existence, dokonce ještě daleko před ni, když se zaměřuje na formaci rodičů jako prvních zodpovědných za výchovu svých dětí.
Naše úsilí o křesťanství a lidskost můžou naznačit i tyto příhody:
Dovolenka s Božím milosrdenstvom
V tomto Svätom roku Božieho milosrdenstva som sa rozhodla stráviť dovolenku tak, že každý deň som navštívila kostol so svätou bránou na rôznych miestach a urobila si výlet do okolitej prírody.
Počas svetových dní mládeže v Poľsku v sobotu, keď mal Svätý Otec František slúžiť sv. omšu vo svätyni milosrdenstva v Krakove, som si urobila plán navštíviť v tom čase svätyňu Božieho milosrdenstva v Smižanoch a potom ísť do Slovenského raja. Pán Boh mi pomáhal a potvrdzoval udalosťami správnosť môjho rozhodnutia. Mala som vhodné autobusové spojenie, aby som sa na ten čas dostala do kostola, ktorý bol práve otvorený, ale len preto, lebo ho upratovali, ako mi vysvetlil rehoľník, s ktorým som sa stretla pri vchode. Nemohla som tam byť dlhšie, lebo upratovanie sa skončilo a kostol bolo treba zatvoriť. Preto som sa vybrala do raja – Slovenského, ale Pán Boh mal iný plán. Po východe z kostola som si všimla, že pri bráne rehoľného domu dvaja rómski chlapci stláčajú zvončeky a nikto im neotvára. Keď ma zbadali, zamierili ku mne s vysvetlením, že potrebujú pomoc, preto hľadajú niektorého z rehoľníkov. Z rozhovoru s nimi som zistila, že sú bratia, žijú v detskom domove a teraz sú na prázdninách u tety v osade. Mladší z nich je chorý a nemajú peniaze na pohotovosť a lieky. Zistila som, že neklamú a chlapec lieky naozaj potrebuje, preto som ich zaviedla k rehoľníkovi v kostole. Odpoveď bola, že peniaze nedávajú, lebo majú zlé skúsenosti. Prejavila som ochotu, že by som chlapcom pomohla, ale nedám im peniaze do ruky. Pretože som Smižany nepoznala, zisťovala som, kde je pohotovosť. Rehoľník mi poradil, ktorým smerom nájdem lekáreň, keď im chcem pomôcť. Pochopila som slová Pána Ježiša: „Vy im dajte jesť.“ Preto sme sa vybrali do lekárne, kde nám dali lieky. Ochotný starý pán lekárnik nám dal pohár vody a chorý mohol hneď lieky užiť.
Cestou starší brat vyjadril vďačnosť s otázkou, ako sa mi odmenia za moju službu. Prosila som ich, aby sa za mňa pomodlili. Odpoveď bola rýchla, chlapec povedal, že sa vie modliť a v detskom domove aj miništruje a hneď sa aj pomodlil Otče náš. Vyjadril svoje vnútro, aký je Pán Ježiš dobrý a ako im pomáha práve teraz v tejto konkrétnej situácii. No to bol len začiatok mojej služby, ktorou som sa snažila prejaviť milosrdenstvo blížnemu „napadnutému bacilmi a ozbíjanému o zdravie“. Okrem choroby boli chlapci aj hladní. V neďalekom obchode som im kúpila chlieb a rozlúčili sme sa. Chlapci išli do osady a ja do Slovenského raja, do ktorého som sa dostala až po skutku milosrdenstva.
Touto udalosťou mi Pán Boh potvrdil, že do nebeského raja sa dostanem najľahšie po vykonaní skutkov milosrdenstva počas pozemského života.
Bol bežný pracovný deň. Vonku nebolo moc príjemne, preto knižnica priťahovala podstatne viac čitateľov. Pri pulte sa mi začal tvoriť rad. Snažila som sa kombinovať a riešiť niektoré podobné otázky naraz, aby sa mi počet „stepujúcich“ študentov nerozrastal. Podľa možností to celkom šlo.
Do toho sa ozval prenikavý hlas podráždeného študenta sediaceho pri počítači za mojím pultom: „Prosím vás!“
Spočiatku som nereagovala, mysliac si, že si asi nevšimol, koľko mám práce. No nebolo to tak. Opäť sa ozvalo: „Prosím váás!“
V tú chvíľu by som najradšej urobila všetko naraz – upozornila ho na dodržiavanie ticha, zaradila ho do radu čakajúcich…
Obrátila som sa k nemu a povedala mu, že doobsluhujem a prídem za ním. Keď som prišla k jeho počítaču, vnímala som, že je rozhodený. Technika fungovala inak, než si myslel. Cítila som, že iným spôsobom to nepôjde, iba mu to ukázať. Na kritiku a komentáre som mu povedala, že keď nás ešte párkrát navštívi, bude to iste bez problémov.
Potrebné materiály si vytlačil a odchádzal. Pozdravila som ho a pokračovala v práci.
O chvíľu prišiel za mnou študent, čo sedel vedľa dotyčného a hovorí:
„Nechápem, ako môžu také indivíduá študovať na vysokej škole. Celé som to sledoval a obdivujem, ako ste to dokázali riešiť a reagovať.“
Ja ďakujem Pánovi, keď si po príchode do práce uvedomím, že ma sem On posiela a ja s radosťou prijímam všetkých a všetko, čo ma čaká. Sama zažívam, že i mňa samotnú to mení.
Lucka
Dve v jednej lavici
Bola som na svätej omši vo veľkom katedrálnom chráme. V poslednej lavici okrem mňa sedela jedna rehoľná sestra. Žiaľ, v našich kostoloch sa počas sv. omše bežne prechádzajú deti bez rodičov. A tak som zaregistrovala aj ja, ako si bočnou uličkou popri laviciach smelo vykračuje asi štvor-päťročný chlapček. Akoby mal pred sebou nejaký cieľ. Pomyslela som si, ak vyjde z kostola, bude to riskantné - môže ho niekto uniesť alebo ho zrazí auto. Keď už prešiel popri poslednej lavici, obzerala som sa za ním, čo urobí. A zrejme s takými istými obavami sa obzerala aj pani, ktorá sedela hneď pri uličke, niekoľko lavíc predo mnou. Obzerali sme sa teda už dve a bolo nám jasné, o čo nám obom ide. Stalo sa, čo sme predpokladali. Chlapček už dočiahol na kľučku, siahol po nej a začal otvárať dvere. Pozrel sa naším smerom, a tak som mu ráznym pohybom ruky ukázala, že má zostať na mieste a zakývala som mu, aby sa vrátil. Našťastie poslúchol. Vedela som, že keď pôjde späť popri panej, tá ho zastaví, porozpráva sa s ním a usmerní ho. Aj sa tak stalo. Obe sme si vydýchli a pokračovali v sledovaní sv. omše.
Keď som sa pozrela na rehoľnú sestru vedľa mňa, nezdalo sa, že by bola prežívala niečo z tejto "malej drámy". A vtedy som si uvedomila, aký je rozdiel medzi poslaním rehoľníčky a sekulárne zasvätenej.
Jej čnosťou bolo, že sa nedala ničím vyrušiť. Aj ja sa mám sústredene modliť, ale mojím poslaním je pritom aj živo vnímať, čo sa deje okolo mňa, a podľa potreby hneď zasiahnuť. Lebo toto všetko sa ma bytostne týka. Som so svete, aby som "zvnútra" registrovala jeho radosti a starosti, dobro a zlo, potreby a riziká, a v spolupráci s ostatnými, čo sú vo svete, zasahovala pre jeho dobro.
Dieťa ako dar
Pracujem ako zdravotná sestra. Istá pani prišla do našej ambulancie na kontrolu po pôrode. Prv, než otehotnela, prekonala rakovinu lymfatických uzlín. Všetci ju strašili, aké bude jej dieťa, keď si ho ponechá. Keď o tom vtedy rozprávala, dal sa z jej slov vycítiť strach. Ja som len podotkla, že predsa každé dieťa je dar. Teraz, keď sa už narodilo, šťastná mamička mi povedala, že tieto slová ju aj manžela povzbudzovali počas celého tehotenstva. Dieťa je naozaj dar.
"Náhoda?"
Keď som sa neskoro večer vrátila zo stretnutia, zistila som, že mám takmer prázdnu nádrž. "Ráno budem musieť natankovať." Rozprávala som to večer doma a spolubývajúca sestra ma ubezpečila, že pumpa vo vedľajšej dedine je po rekonštrukcii otvorená nonstop.
Skoro ráno som sa teda vybrala natankovať do blízkej dediny. Pristavila som auto ku stojanu. Vládlo tu ticho a prítmie, ale zdalo sa mi, že vnútri budovy nejaké svetlo svieti. Povedala som si: "Veď vyskúšam, či bude fungovať stojan..." Fungoval. Naplnila som si plnú nádrž a išla som zaplatiť. No budova bola predsa len zamknutá. Nikde nikoho. Bezradne som chodila v nádeji, že sa niekto objaví. Čo urobím? To sa mi ešte nestalo, natankovať si plnú nádrž zadarmo. Z kabelky som vylovila kúsok papiera a napísala som: Prepáčte, natankovala som a nemám kde zaplatiť. Pripísala som značku auta a telefón pre prípad... Veď dnes je všetko pod kamerami. Naštartovala som a odišla, obzerajúc sa, či za mnou nefrčia policajti...
Nikto sa mi celý deň neozval, ani telefónny kontakt na benzínku sa mi nepodarilo zistiť. Po práci som sa zastavila zaplatiť. Pán pumpár niekoľkokrát zopakoval: "Zlatá pani, že ste prišli... zlatá pani..." Povedal, že nevie, ako sa to mohlo stať, ale všetky stojany boli zablokované, len ten, z ktorého som brala, bol odblokovaný. Povedala som mu: "No, asi som ten benzín už potrebovala."
Prostředky, jimiž si členové tohoto hnutí zabezpečují svou hmotnou existenci, se neliší od těch, jež používají všichni poctiví lidé. Snaží se však být při tom příkladem v zachovávání čtyř základních ctností.
Za prvořadý zdroj těchto materiálních prostředků pokládají svou denní práci, v mnoha případech manuální, na niž prozíravě přivykají také své děti.
Získané materiální prostředky převyšující jejich skutečnou potřebu posouvají chudším bratrům a sestrám buď přímo anebo skrze ruce těch, jež je duchovně vedou.
Často si tyto hmotné dary poskytují formou služeb, například při úpravě bydlení, v případě nemoci nebo i jiné naléhavé potřeby.
V této oblasti tedy nic mimořádného.
Avšak jde-li o zabezpečení osobní duchovní existence, tam hnutí Nazaret užívá některé specifické prostředky.
Prvním z nich je půlhodinové ranní rozjímání nad Božím slovem z připravených a církví schválených předloh. Toto je ze své povahy individuální. Je to jejich ranní modlitba, ale v určitém smyslu také jejich denní katecheze.
Druhou specifičností v oblasti duchovních prostředků je večerní hodnocení dne, jež je podstatně kratší a je ze své povahy společné. Začíná krátkým zpětným pohledem na prožitý den a pokračuje, je-li třeba vzájemným usmířením členů pokrevní nebo duchovní rodiny podle výzvy apoštola Pavla: „Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4, 26). Končí krátkou děkovnou, ale také prosebnou modlitbou.
Za velice důležitý prostředek k dosahování stále užší jednoty s Kristem, a v důsledku toho také k dosahování stále užší vzájemné jednoty, se v tomto hnutí pokládá společenství. Tímto slovem se označuje skupina tří nebo čtyř manželství anebo stejný počet svobodných jedinců. Uskutečňuje se dvoutýdenními setkáními, při nichž nemá chybět uvažování nad Božím slovem, vzájemné sdílení o radostech a strastech v rodině, v práci či v blízkém okolí s patřičnými připomínkami nebo povzbuzeními zúčastněných a závěrečná modlitba toho člena, v jehož domě se společenství sešlo.
Na takovém setkání manželů se občas zúčastňuje také některá ze zasvěcených.
Za nutný prostředek při dosahování výchovních a sebevýchovách cílů se v tomto hnutí pokládá duchovní vedení. Kvůli tomuto osvědčenému prostředku v duchovním snažení se členové v měsíční pravidelnosti setkávají s knězem tohoto hnutí, jehož si po modlitbách a uvažování vybrali za duchovního vůdce, aby se mu svěřovali se svými úspěchy i neúspěchy ve snaze o svou křesťanskou dokonalost a dostávali potřebná usměrnění a povzbuzení.
V takových příležitostech referují podle schématu, které toto hnutí zdědilo po velkém učiteli duchovního života, po svatém Františku Saleském a po jeho věrném žáku svatém Janu Boscovi.
Jméno Nazaret připomíná členům tohoto hnutí ctnosti svaté Nazaretské rodiny a zároveň je také informuje, kde především hledat pomoc při jejich získávání. Specifickým způsobem je toto pojmenování upozorňuje na Boží řád, podle něhož byla Panna Maria bytostně mnohem výš než její ženich Josef a syn Ježíš nekonečně více než oba jeho rodiče, přičemž Maria se řídila Josefovými pokyny a Ježíš byl podle tohoto řádu podřízen oběma.
Kromě toho biblický Nazaret členům stejnojmenného hnutí vnuká i ten jedině správný pohled na jejich děti. Z pohledu Nazaretu je totiž každé jejich dítě ve svém vzniku i vývinu společným dílem Boha i člověka.
Jméno Nazaret je pro manžele také vážnou výzvou stahovat se kvůli snazší křesťanské výchově svých potomků z rušných měst do tišších vesnických prostředí. Dnes je už totiž v našich městech příliš mnoho Herodů a jim podobných Archealů, jež číhají na tělesný, avšak ještě více na duchovní život dětí.
A konečně je jméno Nazaret pro rodiče tohoto hnutí také ukázkou toho, jak je třeba podle příkladu Josefa a Marie s bolestí hledat a s radostí nacházet dítě, ztratí-li se jim některé i přes jejich veškerou starostlivost.
Když se manželé z hnutí Nazaret ve svém rodinném životě a ve své výchovné praxi opírají o příklad Svaté rodiny, berou současně do úvahy také listy Apoštolů Petra a Pavla a všechny příslušné dokumenty církevní nauky.
Zvlášť si připomínají encykliku papeže Lva XIII. Arcanum divinae sapientiae, encykliku Casti connubii Pia XI., dva audienční projevy Pia XII. ze září 1941, encykliku Humane vitae od Pavla VI., exhortaci Familiaris consortio od svätého pápeža Jána Pavla II. a exhortaci Amoris laetitia od papeže Františka a jsou ochotní se raději „mýlit“ s rybářem Petrem než „mít pravdu“ s profesory na Sorboně (Chevrot: Apoštol Petr).
vyjádřilo hnutí Nazaret v Koncepci, v krátkém souhrnu svých názorů a zkušeností z pastorace rodin, jenž se také objevil na stole tajemníka první celocírkevní synody o rodině.
Podle této Koncepce „Členové hnutí Nazaret přiznávají všem skupinám věřících jejich cestu a chtějí s každou z nich vytvářet tu jednotu, jež vyplývá z posvěcování se Kristovou pravdou.“
Mají radost z každé zdravé iniciativy na poli budování a upevňování Božího království.
Jsou si vědomi, že posuzovat, schvalovat nebo zamítat tu či onu apoštolskou iniciativu je věcí příslušné církevní autority. Proto nenapadají jiné apoštolské složky ani mluveným, ani psaným slovem. Dbají také, aby nezevšeobecňovali případné chyby k nim patřících jednotlivců, přičemž si, samozřejmě, vřele přejí, aby se tak nejednalo ani vůči nim.
Nazaretu jako církevního hnutí byly dvojí: přímé a nepřímé.
První z nich už bylo zmíněno na začátku v souvislosti s nedostatkem kněží, jež by byli ochotní i schopní realizovat papežovo přání ohledně pastorace rodin, vyjádřené ve Familiaris consortio. Toto uznání bylo nepřímo vyjádřeno pozitivní odpovědí Říma na zakladatelovu iniciativu vychovávat v hnutí také diecézní kněze mimo semináře tak, jak to dělal předtím, vzhledem k mimořádným okolnostem, ve své řeholi.
Jediný seminář, jenž komunistický režim církvi na Slovensku povolil, měl totiž při přijímání studentů teologie stanoven numerus clausus, v důsledku čehož po několika letech přibývalo na Slovensku pouze patnáct nových kněží, přičemž jejich úmrtími, ale také jinak, ubývalo ročně kolem sedmdesáti.
Dalo se tedy podle výpočtu trnavského kanovníka Karla Jarábka předpokládat, že v určitém časovém bodu zde nebude teoreticky ani jeden.
Řím tuto iniciativu kněží z hnutí pochválil a dal zakladateli (vzhledem k mimořádným okolnostem) kromě ústního dovolení také usměrnění, jak postupovat ohledně studia a kněžských svěcení aspirantů.
Tuto žádost hnutí a pozitivní odpověď Říma zprostředkovali hnutí polský biskup Mons. Wacław Skomorucha a profesor teologie Zbigniew Zalewski.
Druhé uznání Nazaret přišlo o deset let později ze Státního sekretariátu ve Vatikánu. Arcibiskup Mons. Francesco Colasuonno, jako zmocněnec pro mimořádné záležitosti totiž žádal od zakladatele písemnou i ústní informaci o povaze i stavu hnutí. Když se zakladatel podle jeho pokynu za pár dní dostavil se souhlasem svého generálního představeného, v doprovodu dvou členů salesiánské hlavní rady na Kongregaci pro instituty zasvěceného života, vyslechl si několik usměrnění, mezi nimiž bylo také toto přání:
„To, co představujete spolu s kněžími, zasvěcenými a manžely ve vaší vlasti, je třeba pokládat za dar Ducha svatého, který není darem jen pro vás. Je jím pro celou církev.
My vám chceme pomoci ho ochránit před nebezpečími zvenku i zevnitř.
Napište stanovy, které by představovaly způsob vaší práce i vašeho života a dejte to svému biskupovi. On nám to pošle. My to přezkoumáme a po případných úpravách doporučíme, aby věc vyhlásil za církevně schválenou.“
Krátce po návštěvě zakladatele na Kongregaci pro instituty zasvěceného života a potom také na Papežské radě pro rodinu došlo ke třetímu uznání hnutí Nazaret. Vyjádřil ho banskobystrický diecézní biskup Mons. Rudolf Baláž, v jehož diecézi hnutí vzniklo, tím, že 15. 5. 1990 poslal na Kongregaci pro instituty zasvěceného života dekret pod číslem 880/1990, jímž ustanovil kněžskou složku hnutí za kněžské sdružení podle KKP, kánon 312 §3 a vyjádřil pevnou naději, „že po rozhodnutích, které přináleží Svaté Stolici, se stane na slávu Boží a pro užitek duší kněžským sekulárním institutem“.
Banskobystrický diecézní biskup potom podobné tituly udělil také dvěma dalším složkám tohoto hnutí. Jeden skupině zasvěcených laiček dekretem pod číslem 1299/92 a druhý skupině manželů pod číslem 2141/92.
O rok později dostala podobné potvrzení také skupina přidružených k ženskému sekulárnímu institutu Betánia, který 22. srpna 1996 erigoval podle kán. 579 stejný biskup na základě souhlasu Kongregace pro instituty zasvěceného života.
Další uznání hnutí Nazaret poté přišly od mnoha dalších domácích i zahraničních biskupů formou littera etestimoniales.
Zvláštní zmínku si zaslouží to přímé uznání Nazaretu, jehož se mu dostalo pozváním na I. světový kongres církevních hnutí 27. – 29. května 1998 v Římě. Po jeho ukončení bylo toto dílo představeno na náměstí sv. Petra jako církevní hnutí. Jako takové bylo publikováno také v úředním vatikánském deníku L’Osservatore Romano (Speiale N. 122) a po krátké době také v knize španělského autora Fidela Gonzáleze Fernándeze pod titulem „Církevní hnutí od apoštolské doby podnes“ (Milano, BUR 2000). Slovenský překlad vydala Římskokatolická církev Farnost Krušovce ISBN978-80-972240-4-2.
A také pozvání na II. světový kongres církevních hnutí a nových společenství, který se konal 31. května – 2. června 2006 v Rocca di Papa. Pokračoval na náměstí sv. Petra 3. června svatodušní vigilií se sv. Otcem Benediktem XVI. Moderátoři oznámili, že se tam sešlo víc jak sto církevních hnutí a nových společenství. Z nich jmenovitě zmínili 23. Nejprve ty nejvýznamnější a nejpočetnější, potom také menší. Jako třinácté v pořadí vyhlásili také naše hnutí těmito slovy: „Hnutí Světlo a život a Hnutí Nazaret spolu s dalšími nám specifickým způsobem zpřítomňují krajiny střední a východní Evropy“.
Zakladatel hnutí Nazaret mohl zaujmout rezervované místo mezi ostatními zakladately v blízkosti sv. Otce.
I přes početné a vážné těžkosti se charisma hnutí Nazaret nepřestává šířit.
Cíle, jež toto hnutí sleduje od začátku (zdravé rodiny, upřímné kněžské společenství a působivé komunikační prostředky) získávají dnes svou aktuálnost nejen na Slovensku, ale také jinde.
Kvůli této jejich aktuálnosti lze dnes potkat kněze, zasvěcené nebo manžele z tohoto hnutí také mimo Slovenska. Zatím v Polsku, na Ukrajině, v Čechách, v Rusku i na daleké Sibiři.
V ukrajinské diecézi v Podolském Kamienci kněží a zasvěcené pracovali při zřizování římskokatolického semináře, aby tak pomohli tamnímu biskupovi odstraňovat tragický nedostatek kněží, z nichž jen čtyři z celkového počtu dvě stě za minulého režimu zemřeli přirozenou smrtí.
Při starosti o seminář mezi mládeží a ve vícedětných rodinách, s nimiž se jim podařilo se sblížit, hledají domorodá duchovní povolání.
V sibiřských misiích se rodí individuální katechizací také tohoto hnutí z potomků povražděných Rusů, Poláků, Němců a Arménů věřící rodiny a z nich malé farní komunity.