charismy hnutí Nazaret je radikální prevence ve výchově člověka. Slovo radikální pochází z latinského slova radix - kořen, základ. Slovo prevence má stejný původ a znamená předcházení.
Jde zde tedy o výchovu člověka, ve které radikální prevence znamená zamezování chyb vychovaného dříve, než by se jich dopustil. A to především vytvářením pozitivního výchovního prostředí, aby se tak mohla více rozvinout láska k Bohu a k člověku.
Tak jako rostlina nemůže vyžít, rozvinout se a přinést čekaný užitek, když se z její bezprostřední blízkosti neodstraní to, co ji dusí, a tak jako ani stavba dlouho nevydrží, pokud se jí nedá pevný základ, tak neuspěje ani výchova člověka, není-li dost pohotová a důsledná v požadování toho, čeho vychovávaný musí dosáhnout, pokud se má stát užitečným členem společnosti, v níž má žít.
Ale pojďme k věci a řekněme nejprve to, že ani výchovná prevence by mnoho neznamenala, kdyby nebyla radikální. A nebyla by radikální, kdyby se s ní nezačalo včasně, už hned po narození, což je ovšem možné jen ve zdravé rodině.
V tomto se hnutí Nazaret opírá o obecnou zkušenost a o slova papeže Pia XII., o jeho Audienční projev ze září r. 1941, v němž radí začít s výchovou člověka už od kolébky. Ale pokud je kolébka eminentní záležitostí rodiny, nebude těžko pochopit ani papeže sv. Jana Pavla II., který neustále připomíná, že prvními a hlavními vychovateli jsou rodiče, že budoucnost lidstva jde přes rodinu a pokud se nám zde nic nepodaří, nepodaří se nám nic ani v církvi, ani ve světě.
V rodině se totiž vytvářejí návyky jako podklady pro čtyři základní ctnosti, bez nichž je každá výchova člověka a natož křesťana problematická. Rodina je také první katechezí, pomocí níž, jak upozorňuje Pius XII. ve zmíněném projevu, nabývá dítě pod vlivem matčiny úcty vůči otci první pojem o Nebeském Otci jako o nejvyšší autoritě, kterou si je třeba ctít a poslouchat. Kromě toho nikdo nemá takovou možnost poznat psychiku vychovávaného jako jeho rodiče, kteří pozorováním sebe dost zavčas mohou na základě dědičnosti znát i jeho vlastnosti. A ještě něco: dítě nikde nenajde takový zájem o pomoc, o fyzický a morální rozvoj, jako v rodičovském pudu, který je tak silně akcentován i u zvířat. A o chuti dítěte napodobovat ty, na nichž je závislé a má je rádo ani nemluvě.
Dnes, kdy jsme svědky hromadného rozkladu sňatků a stoupajícího počtu lákavých nabídek žít v rodině v nezodpovědném pohodlí, se manželská jednota a v důsledku toho i výchova potomstva podle Božího plánu stává velmi problematickou.
Pečlivá matka církev proto nepřestává připomínat, že kvůli tomuto špatnému stavu v rodinách člověk postupně ztrácí nejen svoji křesťanskou, ale i lidskou tvář a vyzývá nás, abychom si všimli jejího varovného hlasu a přijali její věky vyzkoušený lék. Tento lék vidí především v radikálním přilnutí ke Kristově radostné zvěsti, ve svátostech přijímaných často a upřímně bez formalismu a v praktickém vyjadřování své poslušnosti vůči Petrovu nástupci, prostřednictvím individuálního duchovního vedení podmíněného Pavlovou spontánní upřímností, a na konec v dobrovolném zařazení se do společenství, jaké měli první křesťané, kteří byli jako jedno srdce a jedna duše a měli všechno společné.
Podle slov papeže sv. Jana Pavla II. nikdo z těch, co uvěřili, se nemůže bez viny nečinně dívat na špatný náboženský a morální stav, do jakého se dostal svět, ba i církev. Všichni se mají činně zúčastnit na obrodném díle lidstva, které musí začít prací na vylepšení života v rodině. Ve své exhortaci Familiaris consortio (b. 73-75) nám Petrův nástupce zdůrazňuje, že první osobou, která se má starat o pastoraci rodin v diecézi je biskup. To je bezpochyby přednostní úsek jeho pastorační služby, v níž mu mají pomáhat zejména kněží.
Ale odpovědnost kněží, říká dále papež, se nemá vztahovat pouze na mravní a liturgické otázky, ale také na osobní a sociální problémy.
Kněží mají podporovat rodinu v jejích potížích a utrpení. Mají stát po boku jejích členů a pomáhat jim, aby hleděli na svůj život ve světle evangelia. A není snad třeba nikoho přesvědčovat, že z tohoto POSLÁNÍ mohou služebníci církve čerpat nové podněty a novou duchovní sílu i pro vlastní povolání a vykonávání své služby.
Aby se při tomto apoštolátu chovali vždy jako otcové, bratři, učitelé a pastýři, musí být jejich nauka a jejich rady vždy v dokonalém souladu s autentickým učitelským úřadem církve. To však vyžaduje, aby se na tuto práci začali včas připravovat.
„A zde bych rád připojil,“ říká ještě nejvyšší pastýř, „naléhavé povzbuzení pro odpovědné vedoucí institutů zasvěceného života, aby totiž při stálém respektování svého vlastního a původního charismatu, považovali apoštolát rodiny, a to kvůli dnešním okolnostem, za jeden z nejnaléhavějších a nejdůležitějších úkolů.“
Všichni se tedy mají účastnit na posilňování a záchraně rodin, biskupové i kněží. - A je třeba dodat, že z kněží zejména ti, co se zařadili do hnutí Nazaret, které vzniklo právě na základě tohoto charismatu. – „Musí se však na tento apoštolát včas připravit,“ připomíná Papež v citovaném dokumentu.
V hnutí Nazaret se tato požadovaná příprava začíná pro kněze, kteří chtějí být jeho členy již před jejich vstupem do semináře.
Za touto druhou radikální prevencí, kterou hnutí Nazaret uskutečňuje přípravou kněží na rodinnou pastoraci, kterou pak konají vedle své biskupem určené služby na úkor svého volného času, zbývajících sil a hmotných prostředků, je třeba ještě zmínit i třetí.
Ta se v hnutí Nazaret uskutečňuje prostřednictvím komunikačních prostředků, které slouží rodičům při výchově dětí, a kněžím při evangelizaci jedněch i druhých.
Jejich prevence spočívá hlavně v tom, že se jimi vyřazují z okruhu rodin tohoto hnutí vlivy takových komunikativních prostředků, které nepocházejí z čistých rukou a zaplavují dnes celý svět omyly a nemorálnostmi. Kromě toho vytvářejí užší vnitřní jednotu v myšlení i v jednání mezi rodinami, jež jsou často místně nebo společensky dosti vzdálené.
Hnutí Nazaret se metodou své činnosti neliší od té, kterou užívá všeobecná církev. Vždyť chce být ve všem, a tedy i v tomto, její součástí.
Nejde tedy za svými cíli organizačně, ale organicky.
Zde se řídí příkladem našeho Pána, který při pokušení v poušti nepodlehl chuti mít najednou zástupy následovníků, ale dal přednost pomalému organickému růstu svého budoucího království. Později vyjádřil tento svůj postoj ve svých podobenstvích. Zejména v podobenství o hořčičném semínku a v podobenství o klíčení a růstu obilného zrna. Apoštol Pavel nazval jeho dílo Tajemným tělem, tedy něčím živým, organickým. Apoštol Petr ho sice přirovnal k budově, ale nezapomněl připomenout, že se jedná o stavbu ze živých kamenů.
Metoda hnutí Nazaret, jako organická cesta ke křesťanské zralosti, bude tedy dost zdlouhavá, zejména dnes, kdy pro inflaci slova stále více roste poptávka po svědectvích.
Každý organismus, který chce žít a pracovat ve smyslu svého určení se potřebuje rozmnožovat.
Hnutí Nazaret při této své významné starosti o svůj počet nezapomíná, že autorem každého přírůstku je sám Bůh. On povolává k tomuto způsobu života. Členové tohoto hnutí proto nepředbíhají tuto jeho iniciativu ani psanými, ani slovními agitacemi. Ale pokud někdo z jejich okolí projeví pod vlivem jeho milosti chuť žít tak jako oni, odvolají se na své svědectví slovy apoštola Filipa Natanaelovi: Pojď a viz…
Těm, co přijmou toto pozvání, vycházejí vstříc svobodně zvoleným duchovním vedením u některého svého zkušenějšího kněze. To se tak stává branou do hnutí, kterou si žadatelé otevírají klíčem upřímnosti a učenlivosti, aby se pak zařadili do některého společenství bratrů a sester, kde se na základě přizpůsobení charismatu tohoto hnutí stávají jeho řádnými členy.
Nejpřirozenější jsou povolání formovaná v rodinách tohoto hnutí, kde se děti dostávají přes příklad svých rodičů ke všemu, co toto zařazení vyžaduje, aby po dosažení věkové zralosti přispěly k růstu hnutí zevnitř.
Avšak jsou případy, v nichž hnutí Nazaret, jako každý organismus, který chce zůstat zdravý, musí nejen přijímat nové členy, ale některé ze sebe i vylučovat.
Běžnou příčinou zde bývá neupřímnost a neučenlivost vůči duchovnímu vedení, které pak pokračuje nepřizpůsobivostí vůči bratřím a sestrám ze společenství a končí někdy i mařením jeho svědectví a dobrého jména celku před těmi, jež by mohli v hnutí najít alespoň základní orientaci na cestě k Bohu.
Stává se to povahám psychicky nevyváženým, nepřekonatelně uzavřeným a nezodpovědně povrchním. Ale mohou se udát odchody nebo propuštění z hnutí i z jiných příčin.
V pozitivním případě se členové hnutí udržují v dosahování radikální výchovné prevence těch, s nimiž žijí v hnutí, i těch, s nimiž žijí ve světě vzájemnou duchovní i hmotnou pomocí, nefalšovanou rodinností a osvěžující veselostí.
Každá charisma má kromě svého cíle a způsobu, jakým ho dosahuje, i svou spiritualitu, tj. ovzduší, v němž se realizuje.
Hnutí Nazaret přebírá obecně spiritualitu církevního učitele svatého Františka Saleského.
Její první osobitostí je univerzalismus, který spojuje na cestě za Kristem manžele se svobodnými, žijících ve světě osamoceně s těmi, co se sdružují v určitých komunitách. Základní rysy této spirituality František uložil do své Filotey – do knížky, která ani po tři staletí neztratila svou aktuálnost.
Tento svůj praktický návod na solidní duchovní život František postavil na Božím slově, které je pro něj nejen duch, ale i život. Podle něj má náš ranní dialog s Bohem, naše rozjímání, vyústit do bouquette spirituelle, do praktického předsevzetí, jehož uskutečnění je jedinou správnou odpovědí na každé Boží oslovení.
Svatý František dobře věděl, a to i z vlastní zkušenosti, jak snadno se do snahy o křesťanskou dokonalost může vetřít místo Ducha svatého ten, jenž byl vrahem od počátku a nikdy nestál v pravdě. Radí proto ve zmíněném návodu najít si někoho, kdo má charisma rozeznávání duchů (discretio spirituum), kdo rozezná vznešené touhy ducha od nízkých chutí těla. Z tohoto důvodu klade velký důraz na individuální duchovní vedení, o čemž jasně svědčí pět tisíc listů duchovního vedení, kterými odpověděl osobám z okolních zemí na jejich nejistoty v oblasti ducha; k čemuž samozřejmě patří ještě i velký počet duchovních rozhovorů s osobami žijícími v jeho blízkém okolí.
Hnutí Nazaret, které postavilo svou duchovnost na Františkově činorodém vztahu k Božímu slovu a na individuálním duchovním vedení, si osvojilo i jeho voluntarismus, který svaté Boží evangelium vyjadřuje i takovými slovy:
Pokud chceš...
Kdo chce jít za mnou…
Duchovní vůdci v hnutí Nazaret proto nepřestávají zdůrazňovat, ať jde o ně samotné nebo o ty, které vedou, slova svatého Augustina:
Ten, co tě stvořil bez tebe nespasí tě bez tebe...
Toto své úsilí vychovávat vůli zaměřují nejprve do oblasti čtyř základních ctností, do oblasti síly, moudrosti, umírněnosti a spravedlnosti, a pak i do oblasti tří božských ctností, jejichž vrcholem je láska.
Kromě toho přebírá hnutí od Františka i jeho chytrou předvídavost, která, pokud chce zabránit zlu, jehož je dnes ve světě tolik, mění se na vytrvalou pracovitost, kterou jeho duchovní žák svatý Jan Bosko velmi často doporučoval svým chovancům slovy:
Cielo non è fatto pei poltroni
Nebe není pro darebáky.
A členům své řehole, kterou označil Františkovým jménem, šeptal ještě těsně před svou smrtí:
Lavoro, lavoro, lavoro
práce, práce, práce...
Je jisté, že pracovitost namnoží v životě člověka hodně bolesti, ale pokud je správně zaměřena, stává se ve spojení s Božím požehnáním i zdrojem mnoha radostí, které nezřídka překročí svůj práh a přejdou až do veselosti. Jak rád měl svatý František veselost, prozrazují jeho slova:
Svatý smutný je smutný svatý.
Členové hnutí Nazaret nechtějí zapomínat ani na tuto důležitou souvislost: Preventivnost vede k práci, práce ke spolupráci, spolupráce k rodinnosti, která se neobejde bez vzájemného sdílení se, a která končí tím, co se v Písmu praví o prvních křesťanech:
A byly jako jedno srdce a jedna duše a měli všechno společné.
A ještě něco si osvojujeme ve Františkově škole: to, co obsahuje jeho známá pastorační poučka:
Non multi sed multum
Ne mnoho, ale důkladně.
Vždyť - jak říkával - i jedna duše je dost velkou diecézí pro biskupa. Správnost této jeho zásady potvrzuje sedmdesát zatvrzelých Kalvínů, jež přivedl zpět do církve. Nechtěl dělat všechno sám. Nechal, aby Bůh působil na jeho pastoračním poli i skrze ty, jež naučil svým příkladem a slovem milovat ho.
Zdá se, že slovo Nazaret ve svém biblickém významu nejlépe vystihuje cíle, prostředky, metodu i spiritualitu tohoto hnutí.
Eminentním způsobem představuje křesťanskou rodinu, která chce žít v jednotě vyplývající z Božího pořádku a vychovávat své děti jako společná díla Boha i člověka, pro zemi i pro nebe a učit je až do dospělosti žít v tom, co je Nebeského Otce.
Hlavou nazaretské rodiny byl muž, Josef, ačkoli ho Marie svou vyvoleností velmi převyšovala, a Ježíš, který se jako dvanáctiletý po pouti v Jeruzalémě vrátil do jejich závislosti v Nazaretě, byl Božím synem...
Hnutí Nazaret se opírá o tento příklad a o církevní nauku, jak ji podává papež Lev XIII. ve své encyklice Arcanum divinae sapientiae z února 1880, papež Pius XI. ve své encyklice Casti connubii ze dne 31. prosince 1930 a o dva audienční projevy Pia XII. ze září r. 1941 a vysvětlení listu sv. Pavla Efezským od sv. Jana Pavla II.
Kromě toho se opírá o listy apoštolů Petra a Pavla, přičemž poukazuje i na smutné důsledky názorů těch, co stále hlasitěji protiřečí tomu, co říká Písmo a co nás zde učí matka církev.
Jméno Nazaret připomíná i to, jak je třeba se ve smyslu radikální výchovné prevence uchylovat do prostředí méně vystavených útoků krvavých Herodesů a jim podobných Archealů, kteří se dnes velmi rozmnožili a velmi rozzuřili proti Božím plánům.
Pro hnutí Nazaret je i odchod Josefa a Marie na galilejský venkov jemnou výzvou chránit děti během jejich výchovy před nástrahami města.
A konečně je biblický Nazaret pro naše rodiče také ukázkou, jak je třeba dítě s bolestí hledat a s radostí nacházet, pokud se jim některé, i přes jejich všestrannou péči, přece jen ztratí.
Prvním adresátem tohoto charismatu se stal z Božího rozhodnutí v druhé polovině 20. století člen společnosti salesiánů svatého Jana Boska, kněz Jan Augustin Beňo.
Tento Boží dar a patřičnou odpovědnost si však uvědomil až později, až tehdy, když se kolem něj seskupilo několik diecézních kněží, kteří se pod vlivem II. vatikánského koncilu a stálých povzbuzováni papeže svatého Jana Pavla II. začali jeho způsobem starat o křesťanské rodiny.
Když ani známé útoky ateistického komunismu proti církvi na Slovensku nedokázali zlikvidovat toto nové společenství, ačkoli bylo mezi jeho sankcemi i několikaleté vězení zakladatele, a několik odnětí státního souhlasu pro výkon kněžské služby, přidala se k němu i skupina svobodných laiček odhodlaných a připravených pomáhat kněžím v individuální pastoraci mezi mládeží a v začínajících manželstvích.
Na začátku roku 1990 zakladatel dostal náhle pozvání na Státní sekretariát ve Vatikánu, kde měl podat o rozvíjejícím se díle písemnou zprávu. Zvážněl on a zvážněl i jeho kolektiv, když bylo třeba o několik dní na žádost Svatého stolce představit zatím nepojmenované hnutí i na Kongregaci pro zasvěcené a pak i na Papežské radě pro rodiny.
Když se zakladatel se souhlasem svého generálního představeného dostal v doprovodu dvou členů salesiánské hlavní rady na Kongregaci pro zasvěcené, vyslechl si takové její přání: „To, co představujete spolu s kněžími, zasvěcenými laičkami a manžely ve vaší vlasti, je třeba pokládat za dar Ducha svatého, který není darem jen pro vás. Je jím pro celou církev. My vám chceme pomoci ochránit ho před nebezpečím zvenčí i zevnitř.
Napište statuty, které by představovaly způsob vaší práce i vašeho života a dejte to svému biskupovi. On nám to pošle; my to prozkoumáme a po případných úpravách doporučíme, aby věc prohlásil za církevně schválenou."
Tímto se stalo jasné, že jde nejen o charisma, ale také o to, kdo je jejím adresátem.
Stal se jím v první řadě zakladatel a pak všichni ti, které si Bůh jakýmkoli způsobem povolal do tohoto hnutí.