Už už to vypadalo chvílemi docela beznadějně – s tou formací apoštolů a učedníků – ale z dnešních úryvků a textů božího Slova vyplývá, že se skutečně rýsuje FORMAČNÍ HAPPYEND. Tak například Petr, který jak víme si Pána dříve bral stranou, aby mu domlouval: „... Pane, to se ti nesmí stát...“ – dnes v 1.čt. sebevědomě vystupuje, jako někdo, komu to vše „docvaklo“ a nutně se s tím musí podělit, ba vystoupit, (jak kdysi komentovala své svědectví teta Marta Jedličková: „ ...i kdyby traktory padaly!“) Jeho vystoupení ve 2. čt. Má opět tento nádech – zdravé asertivity a logiky – když označuje nebojácně skutečnosti tak, jak jsou...s příchutí naděje.
Ale pojďme i my teď do Emauz, ...neboť tady se děly opravdu zajímavé skutečnosti. Jak to, že Ježíše nepoznali…? – si klademe otázku. Ale vždyť mi to děláme úplně stejně – stojíme před „betonovou zdí“ svých představ a hořekujeme, proč tam nevede cesta, když jsme mysleli… a chtěli… ;) Ale víte jak to je: „Někdo hledá důvody, někdo způsoby!“ A učedníci jdoucí do Emauz nás dnes inspirují, že je třeba JÍT – HLEDAT (lamentovat, láteřit, smutnit,… ptát se a hlavně naslouchat), abychom pochopili a našli tu správnou cestu, kterou měl pro nás Pán už dávno připravenou, stejně, jako pro své učedníky už když se snažil vysvětlit jim v rámci formace, že bude muset být umučen a umřít!
Kéž i my jsme stále hledajícími, ...a to i v momentu, kdy On dělá, že chce jít dál. Pozvěme ho i my dál – do našeho srdce – aby také v nás nastala proměna a tak jsme už nestáli před onou pomyslnou betonovou zdí svých představ, kudy to má jít, ale nechali se vtáhnout do té Kristovy, nové – velikonoční – cesty, pro kterou se rozhodně nemusíme někde krčit, ale naopak, sebevědomě a radostně ji přijmout, vydat se po ní a svědčit těm, kolem nás.