Drazí Boží přátelé,
když byli před nedávnem tázáni také rodiče, v rámci přípravy dětí na první svaté přijímání, téměř se v odpovědích shodli, že MODLITBA je rozhovor s Bohem. Je to tak,... ale dobře víme, že není rozhovor jako rozhovor. Slyšeli jsme v 1.čtení o tom, jak Bůh vyvedl Abráma ven… a tam pak začal s ním rozhovor. Dobře ale asi tušíme, že Bůh Abráma nevzal za ruku, aby ho fyzicky vedl na místo, kde by se mohl lépe soustředit a vést s Ním rozhovor. Spíše se můžeme domnívat, že sám Abrám, cítil tuto potřebu – nutkání – odejít z prostředí, které k rozhovoru s Bohem nebylo vhodné a vytvořit tak pro to podmínky… Dalo by se tedy vlastně říci, že to Boží v něm ho nutkalo (nutilo) změnit prostředí a že onen rozhovor vlastně začal ještě před tím samotným důležitým ROZHOVOREM.
Velmi podobnou, ač zcela novozákonní situaci pozorujeme v evangelijním úryvku. Ježíš vzal s sebou učedníky a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Zde snad ještě více můžeme vnímat onen efekt odtržení se od prostředí, které není moc vhodné pro modlitbu, ale ve kterém se nám paradoxně tak moc chce a touží být.
Je tedy více než zřejmé, že tato změna prostředí, byla pro všechny zúčastněné velmi prospěšná. Tak například v případě Abráma, se dozvídáme, že UVĚŘIL a byl proto uznán za spravedlivého. Také Petrova spontánní reakce jasně prozrazuje, jaké okamžiky prožil při modlitbě na hoře.
Určitě i my toužíme prožít takovýto efekt rozhovoru s Bohem…
Jistě jsou ale chvíle, kdy je náš rozhovor spíš výkřikem – tzv. střelná modlitba, kdy nemáme možnost vytvářet prostředím či postojem něco zrovna speciálního. Ale kdy jistě i my máme tu zkušenost, že i to, co je krátké, či dokonce pouze nouzové, může a má být opravdové a intenzivní a nejenže může, ale často právě že i přinese kýžený efekt. Každopádně pokud vnímáme Boha, jako skutečného Přítele a Pána, který nám chce nejen naslouchat, ale také nám mnohé říci, nechme Ho i změnit, překopat naše „perfektní“ plány na mnohem lepší. A pokud to alespoň trochu jde, nebojme se být aktivní a nechme se vyvést, ...vystupme i my „na horu“, abychom dokázali UVĚŘIT Jeho slovům jako Abrám a zažili takovou VNITŘNÍ BLAŽENOST jako Petr… Aby se i na nás naplnilo to, co jsme dnes odpovídali v žalmu: „Hospodin je mé světlo a má spása.“, neboť my přeci máme „svou vlast v nebi“ (2.čt.).
Z vlastní zkušenosti dobře víme, jak se nám většinou nechce – vystupovat, odcházet, … – z pohodlíčka, teplíčka, ...ze „zaprděného gauče“ našeho líného podřimování! Tady nezbývá, než učinit zkušenost tohoto vytržení – změny…! Jak mi říkala jedna mamka: „Dětem se nechce ven, ale pak když už jsou venku, tak jsou tak šťastné, že se jim nechce domů...“ ;)
Když jdeš večer spát, ulož si boty co nejdál pod postel, abys, až budeš ráno vstávat, musel pokleknout… A když už budeš klečet, podekuj Bohu za jeho milost, milosrdenství a porozumění… (Denzel Washington)