Troufl by si člověk dnes na veřejnosti mluvit o vyhánění nečistého ducha, zlého ducha? Nesklidil by smích?
Asi ano. A možná, že nejvíc od těch, kteří si stěžují na to, co zla je ve světě a jak ho Bůh může trpět...
I když pro naše uši může znít dnešní text evangelia o vyhnání démona moc tvrdě, nezapomeňme nejdřív hledat celkovou souvislost textu evangelia. Evangelista uvedl, co Ježíš kázal. A dále konstatuje a dokládá, že jeho učení nebylo jen předáváním vědomostí minulých učitelů – tak učili zákonici. Ježíš přichází nejen s novou zvěstí, se zvěstí o blízkosti Božího království. Přichází s učením, které má v sobě moc. A jakou? To právě ukazuje náš dnešní příběh. Moc vítězit nad zlem. Nic víc a nic míň. A to nad zlem v člověku, ne nad nějakým zlem obecně. Ježíš tak vystupuje naprosto nepřehlédnutelně z řady těch úctyhodných mužů v dějinách, kteří říkali správné, moudré a krásné věci, ale kteří neměli moc udělat skutkem to, co říkali. A ještě víc vystupuje z řady těch, kteří to, co říkali, uskutečňovali mocí, totiž násilím, které páchali na druhých. Ježíšovo učení moc ani nepropůjčuje, ani nepožaduje, ani nelikviduje – ono ji nese samo v sobě. Ježíš totiž není odmyslitelný od svého učení, jeho spojení s Otcem je ve všem, co dělá, mluví, snáší... A tak se uprostřed lidských dějin objevuje jakýsi ostrov, který není pod vlivem zla, který nemá se zlem nic společného, který je tímto zlem nezničitelný. Je to spíš malý ostrov Ježíšova života a učení. Ale skrze jeho učedníky, skrze církev se rozrůstá jak v přítomnosti, tak do budoucnosti. Kde se Ježíš dostane naplno ke slovu, kde se jeho učení dostane bez lidských „podpůrných prostředků“, totiž bez lidské moci a vypočítavosti, k člověku, který je přijme, tam se děje vítězství. Vítězství nad zlem, nad zlým duchem, nad nečistým (tedy službu Bohu znemožňujícím) duchem. A toto vítězství se děje dnes právě tak jako tehdy v Kafarnaum. Protože zlo se nezměnilo a Ježíšova moc také ne.
Je tu ovšem praktická otázka: Kde tuto moc Ježíšova učení najít, jak s ní zacházet, aby byla účinná? Všimněme si, že evangelia nepodávají žádné návody, žádnou techniku boje se zlem. Jen konstatují, že v Ježíši je vítězství nad zlem přítomno, že v něm tato moc je. Proto ani dnes člověk nemůže myslet, že je vůči zlu v sobě nebo v jiných zcela bezmocný, ale nemůže si také myslet, že se musí naučit nějaké speciální tajemné technice, jejíž pomocí by zlo likvidoval. To by bylo vlastně pohanství, magie. Stačí se držet toho, co ukazuje prostě a jasně evangelium. Moc vítězství nad zlem je v Ježíši, v tom, co říká a dělá. A kde dnes Ježíš učí, uzdravuje, pracuje, žije? Pavel to říká jasně: ve svém mystickém těle, v církvi. V církvi, která je vyživována a vyzbrojována Ježíšovým Duchem, tím Duchem, kterého Ježíš poslal, když odešel. Žít z Ducha je vlastně totéž jako žít v Ježíšově síle, znamená to žít tak, jak žil Ježíš, dělat to (i větší věci!! říká evangelium), co dělal on. Je to možné? Děje se to? Důkazem je každý dospělý člověk, který se vlivem kázání církve, vlivem modliteb křesťanů, vlivem svátostí atd. obrátil, který se nejen nadchl pro to, co slyšel, ale který byl uzdraven z moci zla, z otroctví hříchu nenávisti, beznaděje, malomyslnosti...
Takové lidi jistě známe, tak nakonec známe i sami sebe. A myslím si, že toto slovo evangelia nepotřebuje zdaleka slyšet jen ten, kdo je téměř nebo úplně mimo církev, kdo je pro Boha zcela mrtev. Myslím, že ho nutně potřebují slyšet ti hodní a snaživí křesťané, kteří stále a stále napínají svou vůli, aby se změnili, aby se polepšili, a pak si buď „připisují“ výsledky tam, kde skoro žádné nejsou, nebo se hroutí pod tíhou zjištění, že se nezlepšili, že se nezměnili a že je tedy „Pán Bůh nemůže mít takhle rád“. Tihle právě potřebují slyšet zvěst o moci evangelia, o moci, která může být činná v nich, která může uvolnit a vyvolat jejich snahu, jejich dobrou vůli, která ale nemůže být jejich snahou nikdy nahrazena.