Bratři a sestry, i tento rok 2022, jsme všichni křesťané, popeleční středou nastoupili na cestu postní, cestu obrácení a pokání. Možná pod tíhou svého kříže, nedokonalostí, slabostí, hříšností, lehkovážností, pohodlností, uvědomujeme si únavu našeho duchovního života. Právě takové zkoušky, která nás provázeli v posledních dvou letech „pandemie“, byly testem hlavně našeho duchovního života. Hledali jsme všechny možnosti a příležitosti k účasti na mši svaté, přistoupit k svaté zpovědi? Nebo jsme se nechali uchlácholit a uspokojit správami, často klamlivými, polovičatými, které způsobovali chaos, zmatek, popírali zdraví sedlácký rozum a základní lidská práva? Co do nás zaseli, a co odstupem času budeme sklízet?
Do této aktuální situace nám zaznívají slova svatého otce papeže Františka v postním poselství na tuto postní dobu. Dovolte mi podělit se s myšlenkami papeže Františka, která mě oslovili, a chci se nechat jimi vést i tuto postní dobu.
„Postní doba, která nás provází k oslavě smrti a vzkříšení Ježíše Krista, je dobou příhodnou pro osobní i společnou obnovu. Ku prospěchu letošní postní doby nám poslouží zamyšlení nad výzvou sv. Pavla Galaťanům: „Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě. Vydržíme-li, dočkáme se doby, kdy budeme sklízet. Dokud tedy máme ještě čas (kairós), prokazujme dobro všem“.
Postní doba nám nastavuje zrcadlo, pravdivě se povívat Ježíšovým pohledem na svůj pozemský život. Objevíme v něm touhu nenasytnosti, pýchy, touhu vlastnit, hromadit a užívat si života. Pravdivá a postní cesta nás vybízí, obrátit se, změnit své smýšlení a uvědomit si, že pravda a krása života nespočívají natolik v tom, co máme, ale co darujeme, nikoli v tom, co hromadíme, nýbrž v tom, jak zaséváme a sdílíme dobro. Když zaséváme dobro ve prospěch druhých, osvobozujeme se od ubohého vypočítávání vlastních výhod.
Když se modlíme, nepropadejme únavě. Potřebujeme se modlit, protože potřebujeme Boha. Domníváme-li se, že si vystačíme sami, hluboce se mýlíme. Během pandemie jsme se mohli dotknout své osobní i společenské slabosti. Díky této postní době můžeme zakoušet útěchu víry v Boha, bez které nemůžeme mít jistotu.
Nepropadejme únavě při vykořeňování zla ze svého života. Kéž tělesný půst, ke kterému nás postní doba vybízí, posílí našeho ducha v boji proti hříchu. Nikdy nepřestávejme prosit o odpuštění skrze svátost smíření. Víme přece, že Boha nikdy neomrzí odpouštět. Nikdy neochabujme v boji proti žádostivosti. Je to slabost, která nabádá k egoismu a k různým podobám zla. V každém století najde svou cestu, aby vtáhla člověka do hříchu. Jedním z nebezpečí je závislost na digitálních médiích, které vykrádají mezilidské vztahy. Postní doba je příhodná k tomu, abychom se těmto nástrahám postavili, a naopak začali pracovat na celistvé mezilidské komunikaci, která spočívá v „reálných setkáních“, tváří v tvář.
Nepropadejme únavě v činorodé lásce ke každému bližnímu. Rozdávejme v této postní době almužnu s radostí. Celý náš život má být časem zasévání dobra.
Postní doba nám každý rok připomíná, že „dobrotivosti spolu s láskou, spravedlností a solidaritou nedosáhneme jednou provždy. Musejí se uskutečňovat každý den“. Prosme tedy Boha o trpělivou vytrvalost rolníka, abychom neztráceli trpělivost v konání dobra krok za krokem. Kdo upadne, ať vztáhne ruku k Otci, který nám pokaždé pomůže vstát.
Bratři a sestry, v této době obrácení nacházejme oporu v Boží milosti a v církevním společenství a nikdy neochabujme v zasévání dobra. Půst připraví půdu, modlitby ji zkypří, dobrosrdečnost ji zúrodní. Rozvažujme o tom a prosme o dar vytrvalosti, aby tento postní čas byl časem milosti a obrácení, „dokud tedy máme ještě čas“.