Narození dítěte není nikdy absolutním začátkem, ale spíše následkem nebo završením určité události. Ještě před tím, než spatří „světlo světa,“ otvírá se samotná jeho „existence“, a to v tajemném, posvátném okamžiku svého početí. Tak je tomu také v případě Kristova narození: není ničím jiným než zjevením mnohem většího tajemství, které se nejprve událo v Mariině lůně – tajemství vtělení Slova. Jedná se o tajemství takové velikosti, že se na něm podílí celá Trojice: Otec, skrze svou moc a sílu, kterou je Duch Svatý, nově plodí v čase a těle svého Syna.
Ve světle této pravdy se adventní době dostává nového významu – je očekáváním zjevení tajemství, které bylo od věků skryto v Bohu a po devět měsíců ukryto také v Marii. Liturgie nás dnes chce uvést do této nové dimenze adventu; právě proto v úryvku evangelia Jan Křtitel uvolňuje prostor Marii a proroctví uvolňuje místo skutečnosti.
Kde bychom ve Starém zákoně mohli nalézt úryvek, který by ohlašoval toto tajemství? Bohužel nikde. Jedná se tedy o něco zcela nového, něco naprosto neočekávaného ve vztahu ke všem proroctvím. Když proroci hovořili o sestoupení Boha mezi lidi, popisovali ho a promýšleli jako Boží blízkost, shovívavost, příchod „v milosti“ a „ve slávě“, podobně jako tomu bylo při exodu nebo na Sinaji. Nikdy tím nemysleli Boží příchod v těle, s masem a kostmi, tedy „osobně“. Tomuto starozákonnímu „tichu“ se snaží dnešní liturgie odpomoci, a v prvním čtení se proto setkáváme s Nátanovým proroctvím. Bůh odmítá Davidův projekt na vystavění pozemského domu pro sebe a ohlašuje plán na zbudování věčného příbytku pro Davida. Proroctví se pravděpodobně nachází přímo v první části, tedy v Božím odmítnutí nechat se uzavřít do archy nebo kamenného chrámu, čímž nechává otevřenou možnost na nahlédnutí značně odlišného „domu“, který by si on sám vybudoval v Davidově potomstvu.
O vtělení se dá hovořit různým způsobem, podle druhu východiska, kterým může být teologie, případně morálka nebo spiritualita. Křesťané dosud vtělení velmi často nahlíželi právě v zorném úhlu morálky nebo výchovy; hovořilo se o důsledcích vtělení, méně ale o samotné hypostatické unii, která se nachází v samotném jádru celého tajemství.
Vtělení je rovněž základem veškerého křesťanského morálního úsilí. Takovému úsilí se obvykle říká „následování Krista“. Tím, že se stal člověkem, může Kristus bez váhání povědět člověku: „Učte se ode mě“ (Mt 11,29); „Pojďte za mnou“ (Mt 4,19). Morálku postavenou na zákonech nahrazuje a morálka postavená na následování Krista.
Každá z našich možností a každá z našich nadějí se v podstatě zakládají na tomto Božím následováním člověka; smíme následovat a napodobovat Krista.
Ve světle vtělení na sebe bere morální úsilí křesťanů podobu snahy pozvednout člověka a svět. Slovo se stalo tělem znamená také to, že se Bůh ponořil do naprosto celé lidské pozemské skutečnosti, že s ní takříkajíc uzavřel kompromis; a to skutečně, ne pouze zdánlivě – jak by tvrdili doketisté – tak, že by o člověka a svět pouze zavadil prstem nebo se ho pouze letmo dotkl, aniž by jakkoli vstoupil do temné a neprůhledné reality bídy a bolesti. Bůh si touto cestou nově přisvojil svět, který vzešel z jeho rukou; přijal za svůj život, trápení, zármutek, práci, pot na čele a nutnou obživu; přijal na sebe nejen to, co vycházelo od něho samotného, ale také skutečnosti, které vycházejí od člověka a lidského hříchu. Pro křesťana již nemůže být nic příliš materiálním nebo vnějškovým, a tím spíše se to týká samotného lidského těla. Při pohledu na Ježíšův život vidíme, že byl v naprosté shodě se vtělením, totiž byl úplně svobodný ve vztahu k věcem (tedy chudý a nezávislý), ale současně i citlivý a se zájmem o věci. Dokázal je obdivovat a radovat se z nich, aniž by je musel nutně uzmout pro sebe a vlastnit. Jeho podobenství jsou živým svědectvím jeho svobodného a průzračného způsobu nahlížení na květiny, ptáky, ženy, jídlo, pití nebo spánek.
Porozhlédneme-li se trochu kolem sebe po sociálních podmínkách ve světě, pak musíme uznat a vyznat, že ano. Také v naší zemi se hovoří o hospodářské, ekonomické, morální, mravní krizi, ale když se podíváme na bláznivé nakupování o Vánocích – často se jedná o zbytečnosti, nebo dokonce věci zdraví škodlivé – zatímco víme, že mnozí naši bratři a sestry nemají ani dostatek denního přísunu základních potravin, aby se mohli udržet na nohou, pak by to s námi mělo pohnout. Křesťan by měl při pohledu na hladového nebo bosého okamžitě začít myslet na Ježíše Krista; on je v nich totiž přítomný, a dokonce se s nimi sám identifikoval. Naše víra ve vtělení se na prvním místě musí proměnit do velké citlivosti a závazku vzhledem k chudým a trpícím. To, co bychom rádi učinili jemu, abychom uctili jeho tělo, to musíme dělat pro bratry, kteří jsou jeho trpícím a nikým nechráněným tělem.
Připomeňme si jeho slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali… Cokoli jste neudělali…“. Nesmíme uctívat hlavu našeho Pána, jenž byl vzkříšen a je v nebi, a přitom šlapat bez povšimnutí po jeho nahém těle a bosých nohách, které dosud spočívají na zemi; i bosé nohy dítěte třetího světa jsou bosými nohami Ježíše.
Právě tak by se dala charakterizovat „morálka“ Vánoc. Kéž nás Pán posiluje a pomáhá nám rozhodnout se, abychom ho přiváděli do skutečností života kolem nás.