Je zajímavé: Dříve, než Ježíš o sobě řekne: Já jsem Dobrý pastýř, představil se nám jako dveře: Já jsem dveře k ovcím. Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič.
Porozumět tomuto podobenství nám pomůže znalost tehdejších poměrů: ovčinec se nacházel v přírodě či ve dvoře, většinou pod širým nebem. Na noc se tam shromažďovali stáda od více pastýřů. U jeho jediného vchodu spával přes noc vrátný a ráno dovnitř vpouštěl pastýře, kteří si přicházeli pro své ovce – ty znaly jeho hlas a následovaly ho na pastvu.
Když se Ježíš označil: Já jsem dveře k ovcím. Tím nám řekl, že v něm je přístup k lidem, způsob, jak se setkávat, vytvářet vztahy, které budou svobodné, čisté, obohacující…
Řekl tím, také to, že mimo dveří je plot, hranice. I přes ni se lze dostat k ovcím, ale nelegálně, je to cesta pro zloděje a lupiče.
BS, vybral jsem několik typů, jak přeskočit plot a dostat se k člověku. Případy, jak je známe ze svého prostředí. Má to být i pro nás otázkou: Jakým způsobem přicházím – přistu-puji k lidem? Na čem stojí mé vztahy s tím – kterým člověkem?
Někdo přelézá ohradu v místě které se nazývá užitečnost, (udržuje vztahy z vypočítavosti) + prestiž (ve vztazích s těmito lidmi stoupnu v očích sousedů), další strana ohrady je žádostivost, (vidět v člověku jenom objekt – předmět, který bych chtěl vlastnit); i nezdravá závislost na někom je přeskakování plotů (psychická či fyzická – nemysleme na přirozenou matka dítě...); k někomu nacházíme cestu skrze spoluprací se zlem a zneužívání – vykořisťování...
Toto všechno není vstup dveřmi. A: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič.
Dveře jsou jenom jedny: Já jsem dveře… říká Kristus. A vcházet dveřmi – vcházet skrze Ježíše: jeho lásku i pravdu! Tato láska chce dobro pro druhého. Projevuje se v ochotné odpovědi na potřeby, které se zájmem poznává. To je laskavost. Pravda nezakrývá skutečnost jeho i našich nedostatků. Pravda ve vztazích je upřímností a vytváří rodinnost i tam, kde se lidé setkají poprvé, anebo po dlouhé době...
Vcházet a vycházet dveřmi laskavosti a upřímnosti – to dočasně vypadá jako prohra, my jako naivní… A nebylo to jinak ani u Ježíše. Ale Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ Dveře, které vypadali prolomené – vykradené – Bůh uznal a obnovil! A tyto dveře – Ježíš náš Pán budou stát i nad prahem věčnosti. Tyto dveře budou našimi soudci, a jen ten, kdo nepřelézal jako lupič a zbojník, bude mít odvahu vstoupit jimi do radosti do náruče Otcovy (společenství v nebi).