Bratři a sestry…
bezdomovci jsou jevem, který je známý na celém světě, a také i u nás. Nemít vlastní domov je znakem životní tragédie, chudoby, anebo i osobní neschopnosti. Ale ať je stav bezdomovců způsobený čímkoli, je těžké hledat v něm příjemnou atmosféru. Té se dá dosáhnout jen v rodinném životě, pod střechou domu. Proto většina lidí vynakládá velké úsilí, aby měla vlastní dům. I Ježíš používá obrazu domu, aby upřel srdce svých učedníků na věčnost. Přirovnává ji k Otcovu domu, kde je mnoho příbytků. Potěšuje je příslibem, že se jednou vrátí a vezme je do domu svého Otce. Tato slova říká Ježíš v rozlučkové řeči při Poslední večeři. Měla být pro apoštoly posilou do následujících dní, ale i do dalšího života. V atmosféře Ježíšova utrpení a ukřižování, jako by apoštolové zapomněli na jeho příslib. Až po zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého se Ježíšův příslib o příbytcích v Otcově domě stává součástí jejich vlastní víry a hlásání. Proto apoštol Petr ve svém Prvním listě píše: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla… ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. A v Druhém listě pokračuje: „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“.
Ježíš chce i naši pozornost a naše srdce zaměřit na věčný domov. Tím nám určitě nechce zabraňovat v budování pozemských domů. Vždyť ví, že člověk touží být chráněný před vnějším světem a mít dům, ve kterém si vytvoří rodinné zázemí. A proto je svět plný nádherných domů. Každá doba měla svoji architekturu a vytvářela krásné lidské příbytky. I dnes vidíme, kolik pěkných a užitečných nápadů nabízejí architekti při projektování domů. Ale mít pěkný dům a moderně zařízený byt není hlavním cílem života. Je to jen prostředek na budování důležitějších hodnot. Dům domem nedělá jen architektura, ale především vnitřní atmosféra. Cihly a jiný stavební materiál jsou pouze ochranným pláštěm, pod kterým žije duch rodiny. Vnější krása domu, i s parkem dokola, ještě nemusí signalizovat, že tatáž krása je i v domě. Jestliže není v domě láska a na ni napojené jiné ctnosti, je vnější krása zbytečná a mámivá. I když se rodině podaří vytvořit atmosféru harmonie, i když se pro členy stane domov nejhezčím místem na světě, i tak musí každý počítat s jedním faktem: jednou mě z mého domu, jakkoli krásného a příjemného, vynesou, protože i to patří k podstatě domu, že ho v jednom okamžiku musím navždy opustit.
Na někoho může tento fakt působit uklidňujíc a na někoho deprimujíc. Člověk, který se během života snažil budovat i duchovní dům, bude po smrti odměněný nejvyšším a věčným Architektem. Ten, který na zemi vybudoval peklo, ten bude logicky a právem v takovém prostředí žít i po smrti. Bůh se nás opravdu nebude ptát, v jakém domě jsme na zemi bydleli. Pro někoho to možná bude nepochopitelným poznáním, když budou ve věčných příbytcích lidé z pozemských chatrčí. Bezdomovci jsou lidé, kteří nemají střechu nad hlavou. Ale bezdomovci jsou i lidé, kteří sice mají střechu nad hlavou, ale pod ní žijí duchovně a lidsky tak strašně, že jsou na tom hůř, než ti bez domova na ulici a v parcích nebo u kostelů. Máme bratry a sestry důvod se radovat, že Ježíš pro nás má připravený příbytek v nebi. Nezapomínejme ale, že „klíče“ od něho dostanou jen ti, kteří vybudovali kousek nebe i zde na zemi.
Až si povzdechneme „tady se žít nedá“, vzpomeňme si, že u Otce „se žít dá“. Tato jistota nemá být pobídkou k útěku z tohoto nemožného světa, ale posilou vytrvat na cestě – a pozvat na tuto cestu i ty, kteří žijí dosud bez Otce.